Estonská pevnost Patarei připomíná vězení jako z hororu. Pro sovětské vězně to byla denní realita

Vězení v pevnosti Patarei v Tallinu působí jako hororové kulisy. Pro tisíce vězňů za sovětské éry ale představovaly denní realitu
Vězení v pevnosti Patarei v Tallinu působí jako hororové kulisy. Pro tisíce vězňů za sovětské éry ale představovaly denní realitu
0:00
/
0:00

Na břehu Tallinského zálivu v Estonsku dlouhá léta chátralo jedno z nejobávanějších vězení v zemi. V letech 1940–1941 a 1944–1991 sloužilo pro vyšetřování, internaci a následný transport politických vězňů nepohodlných komunistickému režimu Sovětského svazu. Letos na jaře se bývalá pevnost otevřela veřejnosti, aby ve svých prostorách připomněla tehdejší oběti doby. Vydala se tam reportérka Kateřina Havlíková.

„Komunistická diktatura měla moc vštípit společnosti myšlenku, že zde věznění lidé už lidmi nejsou. Že jsou sociálními a třídními nepřáteli a že by tak měli být braní i po smrti,“ začíná prohlídku muzea Sergei Metlev z Estonského institutu historické paměti, který se na zpřístupnění bývalého vězení v pevnosti Patarei podílel.

Luxus pro jednoho, nouze pro šest

Šero, chlad, nedostatek prostoru a nedůstojné podmínky. Tím vším se snažil režim politické vězně zlomit

Naše cesta vede kolem bývalých kotců pro hlídací psy. Pak už se ocitáme v přítmí novějšího bloku věznice, kde se nacházejí cely pro jednoho vězně. V porovnání s celami, které navštívíme později, se zdají poměrně luxusní.

„Pro jednoho vězně byly celkem přijatelné – je tady toaleta, umyvadlo a postel nebo pryčna,“ popisuje můj průvodce. „To, co tady vidíte jako zdroj světla, odpovídá tehdejším lampám, takže i šero, které tu teď je, odpovídá světelným podmínkám před padesáti šedesáti lety.“

„Režim zatýkal lidi masově, často se tu proto tísnilo i pět nebo šest vězňů. Většina z nich musela spát nebo odpočívat na kamenné a velmi chladné zemi. Přes den bylo navíc zakázané používat pryčny. Vězni je museli sklopit a dozorci je pomocí mechanismu z chodby uzamkli.“

Kolem vězňů po špičkách

Z nového bloku vede cesta do staré pevnosti. Prostory jsou tu o poznání tmavší, zdi mnohem silnější a také oprýskanější. Sergei Metlev mě upozorňuje na podlahu táhnoucí se celým křídlem pevnosti. Teď je betonová, dřív ale byla dřevěná.

„Dozorci vymysleli způsob jak zjistit, co se děje v celách, aniž by otevřeli dveře. Vězni tu byli drženi hromadně a dozorci chtěli vědět, co dělají, a slyšet, o čem mluví, zda neprozradí nějaká jména. Zouvali si proto boty, když šli kolem, a vězni je pak mohli jen těžko zaslechnout,“ popisuje.

Pevnost Patarei v Tallinu sloužila ve 20. století jako obávané vězení

Přežít znamená neztratit lidskou důstojnost

Ve staré pevnosti byly trestné samotky, ale také hromadné cely. „Je tady dvoupatrová hromadná postel. V jednu chvíli tu přežívalo 40 až 60 lidí. To víme ze vzpomínek vězňů,“ dodává Sergei. „Na postel se nemohli vejít, a tak mnozí zůstávali na zemi. Vězni mezi sebou byli velmi solidární a spolupracovali, aby každý měl aspoň nějaký prostor k životu.“

„Chtěli si aspoň trochu připadat jako lidé a navzájem se podporovali, třeba společně zpívali. Bylo tady mnoho lidí z akademické půdy – inteligence nejen Estonska. Ze vzpomínek vězňů víme, že tu byli třeba profesoři, kteří dávali ostatním lekce z historie, literatury. To byl způsob, jak se tu lidé udržovali při životě. Kdyby je totiž režim psychicky zlomil, o což se snažil, zlomilo by je to do pár týdnů i fyzicky.“

Křižovatka osudu

Z chodby vedou dveře i na ošetřovnu, do výslechové místnosti nebo do místnosti pro fotografování vězňů. Těmi musel projít každý, kdo nově dorazil do pevnosti. Než ho vyšetřili, zdokumentovali a vyslechli, místní soud zvaný Trojka, protože sestával ze tří lidí, většinou stihl rozhodnout, jaký bude jeho další osud.

„Téhle místnosti říkáme křižovatka osudů,“ pokračuje ve výkladu průvodce. „Když jste se tu coby vězeň ocitla třeba v roce 1949, měla jste jako vězeň jen tři možnosti. První byla garáž, kudy jste sem přijela, ale vězni tudy také mířili do dalších zařízení dál na východ – na Sibiř, do pracovních táborů nebo jiných věznic.“

Peklo, nebo očistec?

Z chodby vedou dveře na ošetřovnu, do výslechové místnosti nebo do místnosti pro fotografování vězňů

„Nebo jste tu zůstali na další výslech a režim dál rozhodoval, co s vámi. Mohli jste tu strávit dny, měsíce i roky. A poslední možnost byla, že vás odvedli do téhle místnosti vlevo,“ ukazuje Sergei Metlev. „To byla popravčí místnost.“

Je těžké spočítat přesný počet vězňů, kteří pevností Patarei v letech 1940 až 1991 prošli. Většina záznamů byla odvezena na východ nebo je úřady za minulého režimu skartovaly. Jisté je, že pevnost u pobřeží Tallinnského zálivu byla aspoň dočasnou zastávkou pro minimálně 15 tisíc politických vězňů.

Spustit audio
autoři: Kateřina Havlíková, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související