Pod centrem Vídně spali chudí v kanálech a masových noclehárnách. Průvodce ukazuje odvrácenou tvář města

Není těžké představit Vídeň turistům jako klenot Habsburské říše a jedno z nejhezčích měst Evropy. Průvodce Ernst Grabovszki proto nabízí něco trochu jiného:

„Vídeň známe hlavně jako město Sissi, Habsburků a císařské rodiny – tu krásnou, reprezentativní stránku. Jenže jako každé město má i svou druhou tvář. A právě na tu se prohlídka Bída a zločin ve Vídni kolem roku 1900 zaměřuje.“

Zapáchající noclehárny

Výchozím bodem prohlídky je čtvrť Leopoldstadt. Leží asi patnáct minut chůze od slavné katedrály Stephansdom. Jenže tohle je levý břeh Dunaje. Tóny valčíku ani vůně panských hostin sem nedosáhly. Tady žili lidé, kteří do metropole přišli hledat práci a často i místo, kde přežít noc.

„Třeba tady v ulici Floßgasse byla dřív takzvaná masová noclehárna. V bytě o velikosti čtyřiceti metrů čtverečních přespávalo až šedesát lidí. Byl tu tak silný zápach, že se předtím hodiny potloukali venku, aby se unavili,“ popisuje Ernst.

Létající mosty ve vídeňském kanálu (archivní fotografie)|foto:Bára Vránová, Český rozhlas

Při prohlídce vychází ze zápisků novináře Emila Klägra, který se na začátku 20. století rozhodl tuhle „jinou Vídeň“ poznat zblízka – a popsat ji očima lidí, kteří v ní přežívali. Takto ve svých zápiscích vzpomínal na noc v ubytovně:

„Po vstupu nás udeří těžký, odporný vzduch. Zápach starých zdí, suchý puch kanalizace, zatuchlý kouř a děsivé lidské výpary se spojují v jeden celek, který působí drtivým dojmem. Stojíme v prostoru velikosti malé kuchyně. Kromě tří postelí tu přespává i sedmičlenná rodina majitele bytu.“

Novinář v zatuchlém přestrojení

Emil Kläger do nocleháren a do podzemí Vídně chodil osobně – převlečený za jednoho z těch, o kterých psal. Společně s ním i fotograf a soudce Hermann Drawe. Z jejich výprav se tak kromě zápisků dochovaly také unikátní snímky.

„Fotografie a své zážitky pak představovali ve vídeňské Uranii – a zájem byl obrovský. Přednášky měli pět let v kuse vyprodané, sál byl pokaždé plný,“ dodává průvodce Ernst.

Pevnost nemajetných

Od nocleháren míříme k Dunajskému kanálu. Pod mosty tady bývaly vstupy do kanalizace, kam lidé bez domova scházeli, když neměli kam jít.

Vstup do vídeňských kanálů. Pod zemí se skrývala pevnost Zwinburg|foto:Bára Vránová, Český rozhlas

Podobných zastávek máme několik. Nejzajímavějším bodem prohlídky je ale podle Ernsta Schwarzenbergplatz. Rušné náměstí v centru města, kudy dnes projíždějí auta a turisté míří k barokním palácům.

„Právě pod tímto náměstím byl takzvaný Zwingburg – improvizovaný úkryt lidí bez domova, oddělený prkny od hlavního kanálu. Něco jako pevnost.“

Podle dobových popisů tu lidé nejen přespávali, ale také drželi hlídky, aby je nikdo nevyrušil. Policie o místě věděla, většinou ho ale tolerovala – vyhnat obyvatele Zwingburgu by znamenalo nechat je zcela bez úkrytu.

„Nezapomínejme, že tohle je srdce Vídně. Nejsme někde na okraji… A lidé tehdy určitě nevěděli, co se pod jejich nohama odehrává. Stejně jako si nemůžeme být jistí ani my, že tam někdo nenašel útočiště i dnes,“ uzavírá netradiční prohlídku Vídní Ernst Grabovszki.