Štěstí může být i otázkou rozhodnutí, věří kouč Marian Jelínek. Jak nastartovat dobré návyky?

Ty jsi tady proto, abychom se uklidnili. Klid všem přeju, ale jsme obklopeni lidmi, kteří nám třeba v té nejlepší vůli chtějí prodat svoje služby – učiní nás zdravějšími, krásnějšími, mladšími, hubenějšími... Je toho moc, co bychom od Nového roku mohli dělat. Jak tomu nepodlehnout?

Je pravda, že trh je přesycen seberozvojovými kurzy, jak by se měl člověk starat o svoje tělo, jídelníček, dokonce na to máme prstýnky, hodinky... Ale vnímám tam deficit prvního kroku, který je důležitý – a to je to, že bych se měl především perfektně poznat, protože každý jsme jiný. Sebepoznání mi tam často chybí.

Není to pro spoustu lidí jako otvírání Pandořiny skříňky?

Je. V praxi vnímám, že se toho lidé často bojí. Proto to přeskočí, někteří i záměrně. Každý v sobě máme černou skříňku, máme tam věci, na které nejsme pyšní v životě. Ale je důležité se v tom prohrabat, udělat si řízený vnitřní dialog, vysypat to na stůl, pak to třeba vrátit. Ale z hlediska sebepoznání jsou tyto věci velmi důležité.

Čtěte také

Pandořinu skříňku můžeme otevřít, když cítíme, že je potřeba, říká psychoterapeutka

Když budu mít pocit, že to sama nezvládnu, jak mám postupovat?

Je to o ohromné důvěře. Každý bychom měli mít svoji vrbu. V případech, kdy to není na terapeuta, si nemyslím, že to musí být „odborník“ v podobě psychologa, kouče. Ale může to být dobrý kamarád, kamarádka. Jde o to naslouchat. Sdílená starost je poloviční.

Člověku se často uleví, to je první krok – že si nenalhávám, neříkám si něco, co není z hlediska sebereflexe správné. Tato doba je charakteristická tím, že nám často víc záleží na názoru ostatních na nás než mého názoru na sebe.

Je těžké se v dnešní době umět připojit sám na sebe, zejména, když jsme obklopeni různými kulty – posedlost tělem, dokonalou vizáží, dietou... Spousta lidí je v tom uvězněna. Nedávno jsem si uvědomila, když jsem se dívala na Instagram, kolik věcí, kdybych je chtěla opravdu dělat, bych musela udělat, než začnu pracovat, a zjistila jsem, že bych začala pracovat asi v jednu.

Myslím si, že tato doba je tak úžasná, tak krásná, že konečně se můžeme věnovat svým nejbližším domovům. Tím není ta stavba z cihel, ale moje tělo, mysl, duše. Je správné pracovat sám na sobě. Ale je tady ten problém, že ne všechno působí na všechny.

Tendence, módní trendy, těch bylo tolik. A myslím si, že tomu odolá jenom ten, kdo určité sebepoznání má, ten na to jen tak nenaskočí. Zváží to, ale má filtr. A že to dělají všichni? Proč bych to dělal taky?

Tato doba je emočně oploštělá, honíme se za potěšeními, ale ne za radostí.

Doba je rychlá, všechno se zrychluje, extrémně zkracuje, sekáme to, máme toho víc a víc, jsme na to trošku pyšní. Uvědomujeme si, co to dělá s našimi vztahy?

Ne, neuvědomujeme. Dostal bych se do 50. let minulého století, kdy Heidegger napsal větu, že technologie zkracují vzdálenosti, šetří čas, ale oddalují lidi. A to nebyla žádná digitalizace. Zasekli jsme se v paradigmatu ekonomie, že čas jsou peníze. To znamená, že zkracujeme procesy, zefektivňujeme atd. V ekonomii je to pravda, ale správná otázka: Co to dělá s emocemi? Se vztahy? Jak můžu za krátký čas s někým navázat opravdu silný vztah? Jak můžu k něčemu mít za krátký čas silný vztah?

Najednou si uvědomíš, že doba je emočně oploštělá. Hodíme se za potěšeními, ale ne za radostí. Potěšení je pro mě něco, co vyprchává. Je to určitý stav pozitivních emocí, ale relativně rychle padne dolů. Stávají se z nás feťáci potěšujících prvků. Proto nákupy, dotace dopaminu v podobě těchto věcí, ekonomie samozřejmě plesá... Ale ta radost – něco dlouhodobého, to je něco, co nám chybí.

Použil jsi výraz radost, já bych použila štěstí. Výraz štěstí je pro mě něco vteřinového, obrovsky prchavého. A proti tomu stojí u mě výraz spokojenost. Přijde mi, že jsme feťáci za štěstím trošičku. Nedávno mi jedna folková zpěvačka řekla: „Chci být spokojená, nepotřebuju být šťastná.“ Přemýšlela jsem nad tím. Rozlišuješ to nějak?

Spokojenost je pozitivní emoce, která není tak „vyhypovaná“, štěstí je pro mě něco, co je víc z hlediska grádů. Na druhé straně je otázka, jak bychom si ho definovali. Zjistíš, že každý o tom jinak uvažuje. Tyto emoční hodnoty se těžce definují.

Čtěte také

Když čelíme výzvě, nejvíc nám ubližují nechtěné myšlenky, říká kouč Marian Jelínek. Jak se propojit s tělem, myslí a duší?

Pro mě štěstí je něco, co souvisí i s určitým rozhodnutím. Jestli to není do určitých procent dovednost? Proč si nemůžu říct, že budu mít hezký den, radost. Nic mě nebolí... Samozřejmě v životních situacích, které známe všichni – trápení, strasti – to asi úplně nejde.

Ale ty „běžné“ dny – můžu si říct, že budu mít hezký den a půjdu s úsměvem na rtu do toho života. Stejně jako je dovednost těla – nikdo se nenarodil s tím, že umí ovládat tenisovou raketu – kladu si otázku, jestli práce se subjektivním světem, respektive s pozitivními emocemi, jestli to není taky do určitých procent dovednost.

Máme tu nějaký čas a já jsem přesvědčený, že jeden ze smyslů života je prožít ho v co nejvíc v pozitivních emocích. A teď je otázka, jestli pro to nemůžu něco udělat, a ne jenom čekat, že budu mít pozitivní emoce. Co kdybych subjektivní svět i bez vnějších vlivů trénoval na to, že se pozitivní emoce ve mně zvýší.

Představuju si, že si spousta lidí dalo předsevzetí a řeklo si: tento návyk bych chtěl zavést do svého života. Jak nastartovat dobré návyky? A jak dlouho musím vydržet, než mi to vjede do krve a potom do DNA?

Jednotný návod neexistuje. Dokonce si myslím, že není dobré čekat na silvestra s nějakým návykem. Je to pomyslná hranice, svádí to k tomu, že se něco překlopí, začne něco od nuly. Ale když člověk něco chce, myslí to opravdu, nemusí čekat na silvestra.

Čtěte také

Selhat je přirozené. Další minutu nebo den má člověk novou příležitost to udělat jinak, radí psycholog Světlák

Co se říká, že 21 dnů, když něco opakuješ, stane se to návykem. Vnímám 3 krizové okamžiky – do 21. dne se to zhoršuje, po 21. se to začíná zlepšovat a pak vidím krizi, především u sportovních návyků, kolem 3. měsíce. Říkám svým klientům, že když něco děláš celý rok, můžeš říct, že jsi ten návyk změnil.

Platí to i pro psychické návyky? Odvykačku kouření, výuku jazyků... Nebo jsme pořád jenom v posilovně?

Je tam otázka energie, kterou na změnu využíváš. Pokud je motivační, ta často vyprchává. Motivace tě nastartuje, ale neudrží ve hře. Ve hře návyku tě udrží hlubší smysl. Emoce. Začne tě to běhání bavit, zažíváš mini úspěchy, namotává se na to pozitivní emoce. Když nad tím vidím ten franklovský smysl, daří se to daleko lépe.

Kde bychom podle Mariana Jelínka našli poslední místo svobody? A co je pro něj důležité v politice? Poslechněte si celý rozhovor.