Uprchlé jeptišky i souboj na chůdách. Poslechněte si nejzajímavější letošní reportáže našich zpravodajů
Zmrzlina, která se tluče jako máslo, lodě plující po trávě nebo ukrajinská podzemní tramvaj. O tom a mnohém dalším vyprávěli skrze své reportáže naši zahraniční zpravodajové. V Zápisníku zahraničních zpravodajů se ohlížíme za tím nejzajímavějším, co přinesl loňský rok.
Útěk domů
V prvním příspěvku reportérka Bára Vránová navštívila tři starší řádové sestry, které se rozhodly, že poslušnost má své meze a z domova důchodců u Salcburku se vrátily do zchátralého kláštera Goldenstein, kde celý život žily a pracovaly.
Čtěte také
Řád tvrdí, že k vystěhování jeptišek do domova důchodců vedly obavy o jejich bezpečnost. Sestry si ale právo na důstojné stáří představují jinak.
„Lidé říkají, že jsme rebelky. Nám se ale prostě jen stýskalo. Jsem nesmírně ráda, že jsem zase zpátky,“ usmívá se sestra Rita.
Příběh tří vzdorujících jeptišek obletěl celý svět. Zájem o něj mají už také filmaři. Sestra Rita ale dodává, že o takovou publicitu nikdy zájem neměly. Chtějí jen dožít tam, kde se cítí doma: „Jak dlouho chceme zůstat? Dokud definitivně nezavřeme oči. Jsme tu doma, zpátky doma.“
Vlny v Paříži
Na Nový rok odvysílala Česká televize v televizní premiéře snímek Vlny režiséra Jiřího Mádla o událostech pražského jara, invazi vojsk Varšavské smlouvy a vysílání Československého rozhlasu v letech 1967 a 1968.
Čtěte také
Jednou ze zemí, kde se film už loni promítal v kinech, byla Francie. Na rozdíl od české verze snímku byla však ta francouzská o 15 minut kratší a v programu jste ji mohli najít pod názvem Rádio Praha – vlny revoluce. S diváky, kteří si na jednu z pařížských projekcí koupili lístek, si povídal zpravodaj Martin Balucha.
Co Francouzi vědí o událostech srpna 1968 v Československu a jak Mádlův film přijala francouzská kulturní scéna? Poslechněte si reportáž.
Obojživelná loď?
Polsko je přímo stvořené k trávení času u vody. Má moře, přes desítky tisíc řek a přes 9 tisíc jezer. Velká část z těchto vodních ploch přitom umožňuje plavbu na lodích.
Čtěte také
Nebylo by to ale Polsko, kdyby příznivcům vodních ploch a plavby nenabízelo i něco ojedinělého, a sice Elblągský kanál. Ten je totiž kaskádovitý, a tak po něm lodě nejen plují, ale dokonce také jezdí po trávníku.
Pochylnia, tedy skluz, nakloněná rovina, je část Elblągského kanálu, která překonává výškový rozdíl mezi zatopenými úseky vodního díla. Takových skluzů je na vodní cestě pět a celkem překonávají 100 výškových metrů.
Neobvyklý zážitek si spolu se zkušeným kapitánem dopřála i zpravodajka Kateřina Havlíková.
Duch Damašku
To zpravodaj Štěpán Macháček si z orientální Sýrie odvezl zcela jiný druh zážitku. Zemí se v posledních 14 letech převalila občanská válka, ale některými jistotami neotřásla. Jednou z nich je zmrzlina od Bekdáše, kterou si obyvatelé Damašku mohli na tržišti Hamídíje koupit už za Osmanské říše koncem 19. století.
Čtěte také
Povstalce, kteří v prosinci svrhli Asadův režim, teď uvítal svojí zmraženou bílou hmotou pravnuk zakladatele původního zmrzlinářství.
„Damašský duch a vůně, který je tady na tržišti Hamídíje, ten nenajdete třeba ani v Aleppu. Lidé, kteří přijedou zvenku, říkají, že je to nejlepší zmrzlina na světě. Že v ní cítí vůni Damašku,“ dme se pýchou Wisám Bekdáš a popisuje, že zatímco italská zmrzlina je našlehaná a měkká, tahle damašská je naopak tuhá a dá se krájet nožem.
Tramvaj, nebo metro?
Zatímco Damašek se v uplynulém roce mohl po skončení války pomalu vrátit k běžnému životu, jedno z nejvýznamnějších průmyslových center Ukrajiny i celého bývalého Sovětského svazu, město Kryvyj Rih, je stále pod palbou ruských raket a dronů.
Čtěte také
Zpravodaj Martin Dorazín tam ovšem do svého rozhlasového zápisníku poznamenal něco jiného. Město je totiž zajímavé také svou délkou, která činí přes 100 kilometrů, anebo jedinou podzemní tramvají v zemi. Ta zahájila provoz 26. prosince 1986 a má čtyři trasy, které spojují hlavní průmyslové podniky ve městě.
Tramvaj české výroby nejede pod zemí po celé trase, má jen čtyři podzemní stanice. Ty se ale ničím neliší od stanic metra, a to i vizuálně. Vybudovány byly v prostorově rozmáchlém, ale strohém sovětské stylu 80. let. A teď v době války slouží i jako bezpečné kryty pro obyvatele.
Turnaj O zlatou chůdu
Zpravodajka Zdeňka Trachtová se v belgickém Namuru setkala s tradicí z dob dávného středověku. Před tamní katedrálou Saint-Aubain čekají každoročně stovky, možná i tisíce lidí na turnaj O zlatou chůdu. Velkolepá klání v netradiční disciplíně během staletí navštěvovali i králové a císařové jako Karel V. nebo Ludvík XIV. A tradici město drží dodnes.
Čtěte také
Ještě předtím, než začne hlavní utkání místních mužů, tu na dřevěných chůdičkách mezi sebou bojují děti. Navzájem se postrkují a snaží se jeden druhého shodit na zem. Ty, které spadnou, postupně opouštějí prostranství.
„Obvykle lidé začínají tak ve věku od deseti do dvaceti let. Potřebujete dobrou fyzičku, musíte být v kondici,“ vysvětluje Hugo, který už dnes soutěží v týmu dospělých. Zápasníci nemají žádné helmy ani chrániče, pád přitom musí občas dost bolet. Stupátka na chůdách musí mít všichni dospělí přesně ve výšce 93 centimetrů.
Tradice soubojů na chůdách v Namuru je od roku 2021 zapsána na seznamu nehmotného dědictví UNESCO.
