Léčit nás může i obyčejné dechové cvičení. A také chodit častěji na světlo, upozorňuje lékařka

Čtěte také

Prevence rakoviny prsu? V Česku chodí na screeningy jen 60 procent žen. Snažíme se je zbavovat strachu, říká lékařka Regina Šírová

Chápu dobře, že to, čemu říkáme work-life balance, má vliv na naše zdraví?

Rozhodně. Vždycky říkám, že jako doktor jsem začínala na patofyziologii, což je královská medicína, která učí o tom, co by všechno mělo být v těle v rovnováze. Jakmile se nám vykolejí imunitní systém, je to průšvih – nedostatečnost imunitního systému, nebo naopak nadměrná aktivita imunitního systému zapříčiňují například alergické choroby...

A to všechno platí v celém standardním životě. Rovnováha je to, co musíme všichni hledat každý den, a to ve stavu fyzického i psychického zdraví. To je dnes podceňované – všechny toxické vztahy, ať rodinné či pracovní, organismus vyčerpávají, a je velká práce ho dát zpátky dohromady. Takže držet se zlaté střední cesty je základ.

Vám se na Valentýna v roce 2024 život převrátil naruby, z profesorky medicíny jste se najednou stala pacientkou s rakovinou prsu. Což je zvláštní, protože 30 let se věnujete prevenci a výuce a osvětě zdravého životního stylu. Nemyslím si, že byste něco podcenila?

Nepodcenila jsem prevenci, určitě to pro mě byl šokový stav. Chtěla jsem všechny zachraňovat a pomáhat, a najednou jsem se musela chytat lasa. A samozřejmě jsem si kladla jako každý otázku, co jsem provedla. A věděla jsem to hned – byla jsem mnohem víc empatická ke svému okolí než sama k sobě…

Energii nemůžeme jenom rozdávat

Chodila jsem na prevence, ale byla jsem strašně hyperaktivní, měla jsem tendence k perfekcionismu – „musí to být dokonalé, skvělé, to tvoje počká“. A ono nepočkalo. Určitě vím, kde byly mezery. Byla jsem neustále pod pracovním napětím a určitě k tomu přispěla výchova v dětství. Když jsem si jako dítě stěžovala, že je nějaký problém, dostávala jsem odpověď: „To zvládneš“. A tak jsem se naučila všechno zvládat. A najednou toho všeho bylo moc.

Jak si to nastavit, když někteří z nás ani odpočívat neumí?

Je nutné se vrátit ke kořenům lidstva, to znamená vnímat okolí, ale i sebe a cítit intuici, že i když jsem hodně pracovně vytížená, zkoumat, jestli mi je u toho dobře a jestli jsem nezapomněla odpočívat.

Čtěte také

Více testů v rámci preventivní prohlídky? Důležitá je zejména primární prevence, zdůrazňuje lékařka

Vracela jsem se po svých aktivitách do práce většinou hodně unavená, nestačil mi víkend, nestačily mi dovolené. Cítila jsem se vyčerpaná a pořád jsem jela na plný plyn, což byly ale rezervy. Naše životní energie se musí někde brát, nemůžeme ji jenom rozdávat. Musíme si najít prostor na čerpání energie, což jsem teď udělala – do života jsem si dala spoustu dárků, které mě zpátky nabíjejí energií. Jsem nastavená, abych energii mohla posílat dál, ale nezapomněla jsem ji čerpat.

Strach z prevence

Ve vaší knize Doktorka v růžovém: Můj život s rakovinou je kapitola s názvem Jak říct pravdu, když se jí sama bojím slyšet. Bojí se doktoři víc, protože vědí víc než my?

Říká se to. Určitě jsem se bála. Jako každý. A kdo si nepřizná strach, není to normální. Jde o to strachu nepodlehnout. Už delší dobu se snažím mluvit o této knize nejenom v souvislosti s osobním životem, ale i pracovním, který je naplněný prevencí. A vidím jako největší strašák mezi lidmi, kteří nechodí na prevenci, to, že se bojí. Až třetina lidí našeho národa nechodí na něco, co je bezplatné a co jim může zachránit život…

Strašně často se zarazím, když se dozvím, že ze strachu si ženy radši ani nesahají na prsa, že by tam mohly něco najít.

Strašně často se zarazím, když se dozvídám, že ze strachu si ženy radši ani nesahají na prsa, že by tam mohly něco najít. Takže strach je zavádějící a myslím, že člověk by se měl motivovat pozitivně – pojďme si potvrdit své zdraví, nebát se. Strach nám nikdy nepomůže, je hezké, když nás trochu krotí, abychom třeba neudělali něco příliš adrenalinového, tak je dobrou zpátečkou, brzdou životního plynu, abychom to nepřeháněli. Pořád hledáme rovnováhu, nesmí to být ani moc velký, ani moc malý strach, protože by člověk nemohl dělat nic, co ho motivuje k životu dál.

V knize píšete, že kromě psaní vás nad vodou drželo třeba dechové cvičení, spánek. To ale nejsou léky…

Ne, nejsou. Myslíme si, že potřebujeme léky, ale léčí nás to, co léčilo naše předky – obyčejné dechové cvičení. Když zkouším nebo píši testy se studenty, mají takové to krásné neurocirkulační dýchání, nádech, výdech. Dnes si také všímám, že lidé mají chytré hodinky, a ty vám často říkají – dýchej, jsi ve stresu.

Čtěte také

Nejtěžší léto. Časosběrná série o Kláře, která si prochází rakovinou prsu

Obyčejné dýchání je něco, co máme zadarmo, máme pořád při sobě. A jsme opravdu schopní se zklidnit tou správnou dechovou aktivitou, jsme schopni si rozdýchat bolest, motivovat k lepším psychickým výkonům, nebo ke zklidnění. Jsou různá dechová cvičení pro psychiku, jiné jsou pro prokrvení svalů. Jógové cvičení nám má umožnit relaxaci. Aktivita dechu nám dokáže překonat nestandardní situaci, do které se dostaneme.

A poslední dobou ráda upozorňuji na další věc, kterou máme zadarmo a která je podceňovaná – je to světlo. Už dlouhou dobu se věnuji problematice biorytmů.

Nasazujeme nechtěně jet lag (špatný cirkadiánní rytmus). Od začátku jsme byli v přírodě, nevyrůstali jsme v uzavřených prostorech a budovách, byli jsme venku a s naším tělem se nic nezměnilo. Potřebujeme nastartovat denní rytmus, to uděláme tím, že půjdeme ven na světlo. Když bude jen za oknem, není intenzita světla dostatečná. A to by si měli lidé uvědomovat – že mají zbraně sami ve svých rukách.

Co by mělo být standardní součástí lékařské péče u onkologických pacientů? Poslechněte si celý rozhovor.