Do tábora Perm-36 zavírali Sověti nejproblematičtější odpůrce režimu. Během sedmi let jich tu osm zemřelo

Interiér cely zvláštního režimu. Lůžka se sklápěla zvenčí a na oknech byly speciální žaluzie, takzvané lestničky, takže vězni nevěděli, jestli je den, nebo noc.

Zóna Perm-36 byla za sovětských dob místem, kde tajná policie KGB nechala zřídit věznici se zvlášť přísným režimem určenou pro vytrvalé odpůrce režimu. Prošli jí mnozí známí disidenti a dnes je z ní muzeum, které rozhodně stojí za návštěvu.

Tábor Perm-36 vznikl těsně po druhé světové válce a už od počátku měl mimořádně dobrý systém ochrany.

Z Žatce až na Sibiř. Ukrajinský veterán sloužil u banderovců, osvobozoval Prahu a skončil v gulagu

Anatolij Drozdovič před pomníkem padlých bojovníků UPA v Ljubovli

U příležitosti výročí konce druhé světové války většinou váleční veteráni obléknou slavnostní uniformy a staví na odiv svá vyznamenání. Anatolij Drozdovič z ukrajinského městečka Ljubovl žádnou uniformu ani sovětské řády nemá, ačkoli v řadách rudé armády osvobozoval Prahu. Jenže sloužil i v Ukrajinské povstalecké armádě, a když se na to po válce přišlo, putoval na 25 let do sibiřského gulagu.

„Byl tu dva a půl metru vysoký plot a kolem něho další čtyři ploty na každou stranu. Taky zakázaná pásma a stráže, které v noci vystřídali psy. Pohyby pod zemí hlídal systém Podsněžnik, takže ani prokopat tunel nešlo,“ říká mi průvodce Andrej Kotljačkov.

Od roku 1953 se tu prý ani nikdo nepokusil utéct, a to se v tomto zařízení vystřídaly různé typy vězňů. Nejdřív drobní zlodějíčci a výtržníci, pak sem soustředili odsouzené policisty i příslušníky justice, po nich banderovce a poválečné protisovětské partyzány. A nakonec odpůrce sovětského režimu.

Zima, tma a samotka

„Obytný barák měl tři vchody – dva pro vězně, jeden centrální. Tím smělo vcházet jen vedení lágru. U vchodů byly šatny, kde se odkládaly kabáty a sušilo oblečení. Vejít se sem mohlo až 240 lidí a kvůli nedostatečnému vytápění tu byla pořád strašná zima,“ pokračuje průvodce Andrej.

Moskva odkrývá tajemství hrůz z gulagů. Pravdu mají šanci se dozvědět i české rodiny

Práce v gulagu

Desítky tisíc Čechů a Slováků skončily ve 40. a 50. letech minulého století v sovětských internačních táborech, takzvaných gulazích. Řada rodin přitom doteď neměla ponětí, kde jejich příbuzní byli a jak vypadal jejich další osud.

A pak už míříme za další plot –  z tábora přísného režimu do části zvláštního režimu, který zde byl zřízen až v roce 1980. Procházíme kolem avtozaku, jak se říkalo nákladnímu ZILu s velkou železnou nástavbou na korbě, který se používal a dodnes používá k transportu vězňů.

Vcházíme do bloku, kde vězňové zvláštního režimu žili i pracovali. „V celách byli vězni po dvou lidech. A karcer, to byla výhradně samotka. Lůžka se sklápěla zvenčí a na oknech byly speciální žaluzie, takzvané lestničky, takže jste nepoznali, jestli je den, nebo noc,“ popisuje průvodce Andrej.

Nejhorší byla izolace

Permský zvláštní režim zřídila KGB pro takzvané „zvlášť nebezpečné protistátní zločince“. Prošli jím mnozí sovětští disidenti, třeba kritik zneužívání sovětské psychiatrie Vladimír Bukovskij nebo Sergej Kovaljov, který se v 90. letech stal zmocněncem prezidenta Borise Jelcina pro lidská práva.

Věznice byla rozdělena na dvě části - tábor přísného režimu a část zvláštního režimu.

Podle Andreje byla pro zdejší vězně nejhorší izolace –  samotka, zákaz novin i korespondence a výhled jen na čtyřmetrový bezpečnostní plot. „Hodinu denně se vězeň musel procházet. To se odehrávalo v takzvané sklenici – v boxu dva na dva metry, tři metry vysokém, zvrchu se díval strážný,“ líčí průvodce.

Permský zvláštní režim fungoval sedm let. Od roku 1980 jím prošlo 56 vězňů, osm z nich věznění nepřežilo.

Spustit audio
autoři: Šárka Kuchtová, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas