T. G. Masaryk si byl vědomý své úrovně a nebral si servítky, připomíná historička. Blíží se otevření obálky s jeho posledními slovy

Myslíte si, že vás nic při čtení nezaskočí?

Zaskočí. Masaryk mě zaskakuje pořád, je strašně mnohovrstevný. Já hlavně edituji jeho dopisy, vždycky mě něčím překvapí. Masaryk je pro mě stálým zdrojem obohacení a překvapení.

Masaryk jako autor dopisů. Škrtá a přepisuje?

No jasně. Masaryk napsal neuvěřitelné množství dopisů. Když se podíváme na jeho život, byl vším možným. Přednášel, byl politikem, jezdil přednášet třeba pro dělnictvo atd. Měl velmi aktivní veřejný život, ale zároveň byl schopný denně napsat neuvěřitelné množství dopisů. Už řadu let vydáváme jeho korespondenci...

Vyšly jich dva díly... Tři?

Už asi dvacet.

Já teď směřovala vydání korespondence Masaryk – Velká Británie.

To je jenom jedna část té korespondence. A k tomu si ještě musíme připočíst, že vyšly všechny jeho spisy, které jsou on-line, což je strašně užitečné, protože kdokoliv se bude zajímat třeba o to, jestli Masaryk řekl třeba „Nebát se a nekrást“ nebo „Pravda vítězí“ a taková klišé, která pořád jsou, ať se podívá do té databáze a zjistí, kdy to řekl, jak to řekl, zda to řekl.

Čtěte také

Masaryka poháněla touha být dobrý člověk, připomíná historik Pavel Kosatík

Upřeme svůj pohled na datum 19. září 2025. Co myslíte, že přečtete?

To je právě to, že třeba to bude nečitelné, třeba tam nic nebude. (směje se) Řekla bych, že je to o hodně komplikovanější, než si všichni dokážeme představit. Jsou dvě obálky a tu obálku tam dal v roce 2005 doktor Sum, který byl jedním z tajemníků Jana Masaryka, a řekl, že v tom jsou poslední slova T. G. Masaryka zaznamenaná Janem Masarykem.

Jinými slovy, on to četl.

On to četl a rozhodl, že jsou to poslední slova. A vybral datum, že se to po dvaceti letech může zveřejnit. Takže my vůbec nevíme, co tam je. Je to takové docela pěkné české dobrodružství. (smějí se)

Samozřejmě lidé jsou zvědaví, tak si do toho projektují, co by chtěli, aby tam bylo. Třeba, že Masaryk řekl: Můj otec byl císař. Což si myslím, že je nesmysl. Někdo tvrdil, že se Masaryk vrátil ke katolicismu. Také si nemyslím, že by to bylo možné. Řekla bych, že to může možná být něco podobného jako abdikační řeč: Budu se na vás ještě chvíli dívat, jak to tedy vedete. Nebo: Následuj Beneše. Když tam byl Jan Masaryk. Nějaké takové naučení by tam mohlo být. Je to limitované situací, protože Masaryk už byl ve špatném stavu.

Vy jste měla v rukou všechny druhy korespondencí, mimo jiné také korespondenci básníka Machara a Tomáše Garrigue Masaryka.

Čtěte také

„Tomáši, drahý Tomáši!“ Masaryk a spisovatel Machar si vyměnili téměř 800 dopisů o rodině i politice

To je ta nejrozsáhlejší korespondence, která se dochovala. Pokrývá v podstatě celé období Masarykova života. S Macharem si byli velmi blízcí a je na tom vidět i to, jak se potom jejich cesty rozdělily a už si neporozuměli.

Nicméně vy jste to charakterizovala slovy: břitká kritika, místy až dehonestace. Dehonestace mi úplně obrazu Tomáše Garrigue Masaryka, tak jak ho máme, úplně nesedí...

Možná, že si nerozumíme v té terminologii. Masaryk si nebral skutečně v korespondencích, ale i normálně příliš servítky. On si byl vědomý své úrovně a slovo hlupák se třeba v korespondenci s Edvardem Benešem vyskytuje velmi často. Co se týká i zahraničních politiků, tak „Srbové jsou hlupáci“, „Angličani jsou hlupáci“... protože nepochopili, jak se to má dělat. V tomto bych viděla, že on jako jsi ty servítky skutečně nebral.

Masaryk byl extrémně kritický, týkalo se to i jeho dětí?

Ano. Na své děti byl kritický, oni potom měli pocit, že jeho nárokům nemůžou dostačovat. A projevovalo se to zase ve zvýšené sebekritičnosti jich samých, jako třeba Alice, anebo naopak takovou revoltou: „Na všechno se vykašlu.“  To byl Jan Masaryk. Ale vztah byl jinak velmi úzký, krásný celou dobu.

Jaký byl Tomáš Garrigue Masaryk? Já myslím, že vy jste jeho velká fanynka, že máte ten život tak probádaný, držela jste v ruce spoustu materiálů...

Já se strašně bráním slovu fanynka, protože by mě to stavělo do toho, že jsem nekritická. A to nechci být, pořád si chci udržovat od Masaryka odstup. Mám třeba velký obdiv k mnoha aktivitám Alice Masarykové, které nejsou pořád podle mého soudu ještě doceněné.

Čtěte také

iROZHLAS

Alice Masaryková má konečně svoji ulici. Po první šéfce Červeného kříže ji pojmenovali v Rožnově

Pardon, a nebyla to Alice Masaryková, která velmi, ale velmi dbala na obraz svého otce, coby ušlechtilého, moudrého, asketického starce a morální autority, která bdí nad osudem národa?

Ano, je to pravda, s tím souhlasím. Ale zároveň udělala takový kus sociální práce v Červeném kříži. Pomáhala pořád. Zajímala ji sociologie, praktická sociální práce s lidmi, kterou se naučila už v Americe. Studovala i kvůli tomu medicínu. Představte si, že otec je v zahraničí, a ona v létě 1915 jede do Pardubic, kde je karanténní stanice, kde jsou zranění vojáci, a ona jim tam jede na dva měsíce pomáhat. Je tam velký humanitární aspekt. A hlavně si myslím, že byla ve svém životě v mnoha aspektech velmi nešťastná. Toužila mít rodinu, děti...

Jak se staví Dagmar Hájková ke zveřejňování soukromé, milostné i rodinné, korespondence Tomáše Garrigua Masaryka? Je někde hranice, kdy už by dopisy zveřejnit nechtěla? Jak Masaryk přistupoval ke svému zbožšťování obyvateli? A co víme o jeho synu Herbertovi? Poslechněte si celý rozhovor.