„Divy“ si už režiséři nevybírají, jsou překážkou v práci. Operní hvězdy jsou naprosto obyčejní lidé, říká tenorista Matoušek

Asi před dvěma lety jste říkal, že budete s velkými rolemi zdrženlivější, abyste s tím šetřil a tak dále... Toto ale je velká role.

Je to velká role i není, protože Janek není hlavní role, ale zároveň je dost podstatná, zvlášť na takhle velkém jevišti. A teď přichází postupně nabídky na větší role a i tak jsem k nim zdrženlivý, protože si myslím, že ty správné role musí přijít ve správný čas a na některé si musí člověk ještě počkat.

Já bych se bála, že se nedočkám třeba, tak bych si možná v rámci temperamentu po tom hrábla dřív, než by bylo nutné...

Je to hodně svádivé samozřejmě. Ale když něco nepřijde, tak to nepřijde, prostě mě to nemá potkat a má mě potkat to, co mě potká. Takhle to beru.

Čtěte také

Šéfdirigent Jakub Hrůša: Někdy mi to připadá jako úplně mimozemšťanské povolání, ale realita je velmi přirozená

Zdržíme se ještě v Royal Opera House v Londýně u Janáčkovy Věci Makropulos. Byli jste tam dva Češi, vy a Jakub Hrůša, nebo ještě někdo?

A jeho asistentka Lada Valešová, která ale žije dlouho v Londýně, je tam zaměstnaná jako asistentka a korepetitorka a zároveň jako jazyková koučka, takže dávala dohromady s mými kolegy češtinu.

Na to jsem se chtěla zeptat, protože třeba scéna doktora Kolenatého z úvodu opery je dost těžká i pro českého zpěváka.

Ano, je. Oni se s tím obrovsky popasovali. Přišli jsme první den na zkušební jeviště, řekli nám koncept, teď to začalo, dostali jsme se i k této scéně Kolenatého a já jsem koukal, mně spadla brada, protože – čeština, Janáček, je to šíleně těžké. Už jenom hudebně to dát dohromady. Oni byli tak skvěle připravení, rozuměl jsem jim skoro každé slovo, devadesát procent. Výborně to dělali.

Když už člověk jednou v té veliké scéně je, můžu si myslet, že se tam seznámí i s ostatními velkými světovými operními hvězdami, protože jste pod jednou střechou?

Je to tak, protože operní department je vlastně chodba, kde máte dámské šatny, garderobu, make-up room a pánské šatny. A pak jsou hned vedle kanceláře pana Hrůši, klavíristů, ředitele a kancelář s produkčními. Takže vy se tam všichni pořád potkáváte na jedné chodbě.

Já jsem šel, večer byla Tosca a najednou vylezl Alessandro Corbelli, obrovský baryton, pozdravil a šel si zase po svých. Byl jsem se podívat na Tosce, byl tam Freddie De Tommaso, Ailyn Pérez, pak jsme se bavili, gratuloval jsem jim po představení a oni byli hrozně nadšení, že tam je někdo z Čech, kdo tam dělá Janáčka, a obdivovali, že ho děláme.

Takže to není vůbec, že by to byly nějaké hvězdy, ačkoliv je tak vnímáte na jevišti. V zákulisí jsou to kolegové a hned vás přijmou do stejné roviny, což je nemyslitelné. Je to moc hezké a příjemné, že vidíte, že takové hvězdy jsou naprosto obyčejní lidé.

Takže taková ta operní řevnivost, jak ji některé operní divy a někteří zpěváci v minulých letech popisovali, a teď se můžeme bavit o uplynulých dekádách, to vy jste nezažil, to tam není? Vypadá to spíš jako přejícné prostředí – alespoň v Royal Opera House.

Čtěte také

Obav, že neobstojím, už jsem se dokázal zbavit, připouští tenorista Pavel Černoch

Ano, ale myslím si, že to je tím, že dneska už si režiséři, casting direktoři a dirigenti vybírají lidi, kteří to divovství v sobě nemají, aby to nebylo překážkou pro práci. Protože když je někdo diva, není úplně jednoduché se s ním domluvit, dělá naschvály a nálada není úplně dobrá. Občas se to děje. Každý to asi v sobě trošku máme, protože na jevišti chceme to ego trošku zvýšit, ale myslím si, že kdo to přehání, tak už asi nemá moc šanci se dostat do takové pozice a zpívat na takových jevištích. Takový přístup k práci se už nežádá.

Přijde mi neuvěřitelné, že jste samostudující. Studoval jste na gymnáziu a při tom jste si studoval zpěv. Na Akademii to nějak nevyšlo...

Tři měsíce jsem tam byl, bylo to až až. Hodně rychle jsem zase odešel pryč.

Jste rebel?

Rebel ne, spíš jsem si šel za tím... Už asi dva roky jsem zpíval menší role, ale v Národním divadle, potom nějaké role i v plzeňském divadle, něco jsem už na tom jevišti odstál, a když máte potom to srovnání, co na jevišti opravdu potřebujete a co vám ve škole chtějí předat, a vidíte, že se to nikde neprotíná, bohužel, tak jsem nechtěl trávit čas někde, kde jsem viděl, že mi to nic nedá.

Takže jsem byl rebel a odešel jsem, to jsem byl hodně dlouho na černé listině Akademie. A šel jsem cestou, že jsem měl italského profesora, který byl shodou okolností spolužákem Luciana Pavarottiho, takže jsem za ním jezdil do Montebelluny a tam jsem se učil zpívat. A pak jsem pracoval se spoustou lidí okolo. Není to samostudium, že bych doma stál u YouTube a snažil se napodobit Pavarottiho nebo někoho jiného z tenorů, ale je tam řada lidí, kteří mě vedli, učili určité fáze. A to byla ta cesta.

Co má společného létání a hudba? V čem bylo pro Daniela Matouška zásadní setkání s Milošem Bokem? A co uslyšíme na jeho debutovém albu? Poslechněte si celý rozhovor.