Šest tisíc kilometrů starým kombíkem. Michal Hrůza o tom, co našel za polárním kruhem

8. prosinec 2025

Zpěvák Michal Hrůza potřeboval složit text k hudbě, a tak se vydal za polární kruh. Za deset dní nacestoval šest tisíc kilometrů, spal ve spacáku na parkovištích. „Přijel jsem domů a za dvě hodiny jsem napsal text, jmenuje se to Kouzlo samoty,“ vypráví. V rozhovoru s moderátorem Petrem Králem ale přišla řeč třeba i na New York nebo Ivana Mládka.

Čtěte také

Jaké to je tvořit někde uprostřed severských plání? Co člověku dokáže dát nebo i vzít samota?

Samota je nechtěná, když se nám něco nepovede, tak potom se s tím člověk musí smířit. Ale pak je samota osvobozující. Dobrovolně jsem se rozhodl, že pojedu do měst Kiruna, Narvik a Abisko, což je za polárním kruhem. A jel jsem hodně starým autem, kombíkem po tátovi, bez zadních sedaček, aby se tam dalo spát. A zjistil jsem, že to je dál než na Gibraltar.

Měl jsem svůj vlastní úkol – poslední melodie před deskou ještě neměla text, a věděl jsem, že hudba je tak silná, že potřebuje naprosté soustředění. A auto mělo CD přehrávač, takže jsem ji tam poslouchal a cestoval jsem. Najel jsem šest tisíc kilometrů jenom tam a zpátky, trvalo mi to deset dní i s tím spaním po parkovištích. A pak jsem přijel domů a za dvě hodiny jsem ten text udělal, jmenuje se to Kouzlo samoty.

Severská poušť

V jakém stavu jsou silnice směr polární kruh a zpět?

V pohodě. Akorát bylo zajímavé, že jak je tam málo aut, tak jsem jel třeba patnáct minut a nikdo za mnou nejel, úplně úžasná věc. A je zajímavost, že půlící čára je někdy bílá, ta je švédská, a někdy žlutá. To je Norsko.

Za dvě hodiny doma jsem napsal text

Jaké to je spát na severu někde v autě ve spacáku? Jsou země, kde se jim to nelíbí…

Švédové jsou v pohodě. Můj švédský kamarád novinář říkal, že kdybych zajel někam do lesa, tak tam to nikdo neřeší, jediný, kdo by mohl přijít, je sob. Ale chtěl jsem tam hlavně dojet, tak jsem si nacházel parkoviště, zajel jsem, kde stály třeba dvě, tři auta. Spal jsem těch pět, šest hodin, a když to na mě přišlo během jízdy, tak jsem si dal šlofíka. Prostě bylo to úžasné.

Máš nějaký nesmazatelný, konkrétní obraz, který ti zůstal z cesty před očima?

Podařilo se mi to náhodou na mobil natočit – zastavil jsem někde mezi Narvikem a Abiskem, nikde nikdo, viditelnost 50 kilometrů, obrovský prostor. A byla tam nějaká prkna, vypadalo to jako nějaký most nikam, mělo to třeba sto metrů. Tak jsem po tom šel, točil jsem si to a najednou to skončilo. Zastavil jsem a všude okolo nic. Něco jako severská poušť.

Zahrát si s Ivanem Mládkem

V písni Mikádo si na banjo zahrál Ivan Mládek…

To je velká pocta. Občas se potkáme, jak se vracíme po nocích domů z koncertů. A jednou mi popřál k narozeninám, ať se zase jednou potkáme nejenom na té pumpě. Tak jsem ho oslovil, jestli by nebyl tak laskav a nahrál banjo. A on to fakt udělal. Mám velikou radost, protože Ivan Mládek je pro mě obrovská persona, která to tady rozveseluje už 40 let. Jsem velmi poctěn, že jsme ho dostali alespoň do té písničky na banjo.

Písnička Mimozemšťan z Evropy byla hotová ještě před tvým odjezdem na sever. Co tě inspirovalo na New Yorku?

New York miluji, mám tam pár blízkých lidí. Ale zaznamenal jsem tam obrovskou změnu v atmosféře lidí, byli takoví do sebe uzavření. A pak mi řekla kamarádka, že New York je demokratické město, a tím, že se tam zvolil prezident, co tam je, tak lidé s tím nejsou spokojení. V životě mě nenapadlo, že tohle se může stát v úžasném, geniálním, svobodném New Yorku. Fakt jsem to tam cítil.

Jaký má hitmaker vztah ke svým hitům?

Čtěte také

Jedno období jsem měl, kdy už jsem nemohl hrát Zejtra mám, ale je to asi přirozené, protože písniček je tolik, že nemůžete hrát pořád to samé…

Zmínil jsi Zejtra mám, ale to byl ještě Ready Kriken. Když se podíváš zpět na to oddělení, jak to vnímáš zpětně?

Jsou to šokující věci, které mě nejdřív rozhodí, přišlo mi divné, když jsem byl jediný, kdo tam psal písničky a text, a najednou mě vykopli. Už je do dvacet let, byla to sice v počátku bolestivá změna, ale zpětně bych v životě nechtěl být s bývalou partou, ona už vlastně ani neexistuje. Na jaře jedeme turné a jediný, s kterým se vídám, je bubeník Jánošík, nastoupil do kapely Imodium. A pojedeme spolu asi šest koncertů, takže se na to moc těším.

Jak Michal Hrůza vzpomíná na svou kariéru? Co se změnilo a co je stejné? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Petr Král , prh

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.