Emoce letních lásek nemůžeme potlačit. K věrnosti jsme inspirovaní partnery, říká párový terapeut Vojtko

Vrátím se zpátky k letním láskám. Když se tady na festivalu potkají dva lidé, kteří jsou nesezdaní, je to úplně v pořádku...

Ono se občas potkají i sezdaní, ale to je jedno.

Ne, k tomu teď směřuji. Když se potkají nesezdaní, je to OK, a pak se potkají lidi, kteří jsou sezdaní, nebo jeden je sezdaný. Teď se něco obrovského stane – a co dál?

Záleží na emoční a sociální inteligenci člověka, kterému se to stane. Buď si to uvědomí, řekne si: hele, tady se něco děje, do někoho jsem se zakoukal. Teď před chvilkou jsem měl přednášku tady na Meltingpotu o nemonogamii, to přesně bylo o tom: naše libido je živené novostí, tady je spousta krásných lidí a je to naprosto přirozené.

Čtěte také

Emoce jsou hybatelem příběhů a trocha kýče je dobrá věc. Vše nemusí být strohé, říká divadelní režisér Thomas Zielinski

Samozřejmě, že se mi někdo líbí a že mám nějaké fantazie. Buďto mám k sobě nějaký přístup, odborník by řekl sebeuvědomění, a můžu si říct v rozhovoru sám se sebou, proč se mi ten člověk líbí, co se mi na něm líbí, jak si můžu užívat, že to je krásný. Třeba chytnu svého muže nebo svoji ženu za ruku, usměju se na ně, klidně i zasdílím: hele, to je hezký chlap, to je krásná ženská, pojď, půjdeme s nimi někam.

Může to u toho zůstat, může to být velmi přímé a upřímné, jak k sobě v rámci vnitřního dialogu, i s mým partnerem. Nebo si to nechám pro sebe a užiji si to. Nebo podlehnu, nebo to úplně minu. Nebo to začnu ignorovat, ale pak se emoce někde vyplaví.

Já nemůžu potlačit emoce. Můžu se o to pokusit, ale pak vylezu jako zombie a může to mít spíš negativní vliv. To všechno se může dít a děje se. Záleží na tom, co s tím umím dělat.

V pasti očekávání

Když někdo odvahu přijít za párovým terapeutem nenajde, řekne si, že doma už to není k ničemu – aniž by to doma řešil a zkoušel opravit – tak vyrazí s direktem a říká: ‚Já jsem se v létě na kurzu zamiloval do Marušky. Teď máme podzim, já bych s ní chtěl slavit Vánoce, tak se rozejdeme.‘

Je to v pořádku, nebo je to ukvapený krok? Je to z deště pod okap, protože po Marušce 1 přijde Maruška 2, Maruška 3, Maruška 4 a Maruška 5? Známe takové „feťáky zamilovanosti“, že ano?

To je terminus technicus, feťák zamilovanosti, to se opravdu děje. Já bych se vyhnul slovům, jestli je to v pořádku, ale nevyhnu se tomu, že se to děje. Já bych potřeboval o tom pánovi nebo o paní, kterým se to stane, něco vědět. Potřeboval bych vědět něco o jejich partnerovi nebo partnerce, o jejich vztahu jako takovém a potom o té Marušce, do které se zamiloval. Toto všechno mi vytváří kontext, se kterým se dá něco dělat.

Čtěte také

Selhat je přirozené. Další minutu nebo den má člověk novou příležitost to udělat jinak, radí psycholog Světlák

Spousta lidí ale žije v představách, že takto je to přece normální, takto se to má dělat. Někdo mi řekne: ‚Hele, to je jasný, jste spolu dvacet let, je tam nuda. To je přece klasika.‘ Poznámka pod čarou: nuda se v psychologické rovině ve vztazích nedefinuje tak, že nemáme spolu co dělat.

Nudu zažívám v momentě, kdy to, co děláme s milým nebo milou, manželem nebo manželkou, pro mě nemá smysl nebo je tomu smyslu zabraňováno. To, že jsem na oltář lásky dal, že už nebudu chodit na fotbal, nebudu chodit na jógu, nebudu někam jezdit nebo něco dělat, protože se přece milujeme a máme dělat věci spolu. Takže nakonec děláme spoustu věcí spolu, máme zahrádku, někam chodíme – ale to, co děláme, pro mě nemá smysl.

Neděláme to rádi.

Bingo. To je přesně to, co vytváří pocit nudy. Nuda ve vztahu k psychologii není, že nemáme co dělat, ale že to, co děláme, pro mě nemá smysl.

A proč to říkám? Protože toto si v letních láskách velmi často dovolujeme. Trošku se uvolníme, změníme prostředí a změna prostředí dělá divy. Žijeme mezi čtyřmi výjimkami: Vánoce, Velikonoce, narození, dovolená a mezi tím se snažíme fungovat. Spousta lidí to tak opravdu má, že už se jen snaží nějak vyplnit čas.

Dobře. Já se vzdálím své ženě, protože už jsme stejně nějakým způsobem vzdálení. To se může stát. Ale pořád předpokládám, že lidé mají soudnost a přemýšlí o tom, jak s tím druhým žít, když už si ho vybrali. Ale může se v nějakou dobu ve vztahu stát, že hodnoty partnera už přestávají být hodnotami mými – a tam vidím fakt problém. Co v takovou chvíli, je čas si říct, že nejenom že už si nemáme co říct, ale že i věříme něčemu jinému? Co s tím?

To, co popisujete, je naprosto standardní vývoj jakéhokoliv intimního vztahu. Když mluvím o vztazích, vždy se lidí ptám, jestli tuší, na čem je založená věrnost. To, že nejsme z biologického hlediska úplně monogamní bytosti, to se ví. Z psychologického to umíme – něco nám to bere, něco nám to dává, ale z biologického je to komplikované.

Čtěte také

Neuropatolog Koukolík: Zamilovanost se dá ovládat velmi špatně, příroda nám říká „rozmnožujte se“

Já to řeknu napřímo: my nejsme monogamní bytosti. A ptám se lidí, jestli tuší, když si slíbíme exkluzivitu, co napomáhá naší vnitřní motivaci. Z klinicky-psychologického hlediska nás nikdo nemůže motivovat zvenčí. Motivace je ryzí intrapersonální proces. Mé vnitřní motivaci, že se rozhodnu, že partnerovi budu věrný, musí zvenku něco napomáhat. I když se mi líbí Bohunka a Fanda a někdo jiný, tak s nimi neslehnu, v tom je to vědomé rozhodnutí.

Odpověď je, že my jsme k věrnosti inspirovaní druhým člověkem. To je přesně to, co popisujete. My nemáme konstantní osobnost, neustále se rozvíjíme. Když žijeme mezi těmi čtyřmi milníky, vypadáme pořád trošku stejně, ale i tak se nějak měníme. Ale pokud máme bohatý život – nejen, že cestujeme, ale vnitřně bohatý život – tak se opravdu měníme. Vyvíjíme se neustále až do své smrti, takže po pěti letech je můj partner nebo partnerka trochu jiný člověk. A já se potřebuji naučit si s lidmi, se kterými žiji, opravdu povídat o tom, co mě inspiruje a neinspiruje. To je ta druhá strana mince.

Vnitřní vztahy

Když se budeme bavit o tom, jak budovat dobré vztahy, jsme tady u kvalitní komunikace a pečování o společné hodnoty. Je tam ještě něco, co musíme zmínit?

Bude to znít jako klišé, ale hned to vysvětlím. Nesmím zapomenout na to, že nejdelší vztah, který kdy s někým budu mít, je vztah sám se sebou. Vy jste mluvila o tom, že se někdy lidé vzdalují. Páry a vztahy jsou založené na dynamice.

Čtěte také

Šťastně až na věky: dokument o hledání ideálního vztahu v různém partnerském uspořádání

I člověk sám sobě se někdy vzdaluje.

Přesně tak. Občas jsme si blíž a občas se potřebujeme oddálit. Pseudo-romantický úzus, že musíme žít v symbióze, že to je nejlepší věc na světě – vůbec. Potřebuji se neděsit, že občas potřebuji jet na dovolenou s kamarády nebo sám se sebou.

Občas se potřebuji zastavit, podívat se do sebe a říct si, jak já to mám, jak to máš ty, Lucko. Současná psychologie začíná pracovat s termínem tzv. vnitřního týmu, kdy se ukazuje, že naše osobnost není jenom jedno já, ale že naše osobnost je složená ze spousty různých částí.

Máte i zlého?

Jasně, my všichni máme zlého, divného a podvádějícího. Jak moc vycházejí na povrch, záleží na tom, jak moc se znám a jak moc mám tzv. kapitána, který to umí korigovat. A proč o tom mluvím? Protože jedna z nejúčinnějších věcí pro kvalitu mého vnitřního života je občas své ženě nebo svému muži říct: hele, já potřebuji odpoledne pro sebe. Já se půjdu projít, půjdu se psem nebo pojedu na kolo.

Teď to neznamená dělat tu činnost, ale na tom kole se pak zastavit nebo jít po lese a začít si se sebou vést dialog. Jak to mám já? A co se mi děje? Proč je to teď zase jinak? Co se děje? Je to o mé ženě, že ona mě rozčiluje? Je to o ní, nebo je to o mě? Děsí mě ten svět?

Začít vést tento dialog neznamená, že mám začít něco řešit. Poznámka pod čarou: víc jak dvě třetiny věcí a témat v páru nemá řešení a nikdy mít nebude.

Co všechno párový terapeut rozumí pod pojmem komunikace? Poslechněte si celý rozhovor.