Zmizeli před 80 lety v koncentračních táborech, teď se jejich věci vrátily rodinám
Německý institut Arolsen Archives má ve svém depozitu okolo dvou tisíc zvláštních obálek obsahujících například prstýnky, řetízky nebo hodinky. Všechno jsou to osobní věci, které nacisté zabavili lidem deportovaným do koncentračních táborů. Pracovníci instituce a dobrovolníci už několik let hledají pozůstalé po těchto vězních. A daří se jim. Minulý týden si ve Varšavě díky nim převzali rodinné cennosti příbuzní dvanácti lidí zatčených a deportovaných po Varšavském povstání.
Zofia a Józefa byly sestry. V roce 1944, po pádu varšavského povstání, je obě Němci vyvezli do koncentračních táborů. Před transportem jim sebrali šperky, které měly u sebe.
Zlatý náhrdelník a dva prstýnky se v sobotu večer po 80 letech do rodiny varšavských sester vrátily– stejně jako předměty dalších deseti lidí. Postarali se o to lidé z projektu Stolen Memory (Ukradená paměť) a instituce Arolsen Archives, Mezinárodního centra nacistické persekuce v německém Bad Arolsenu.
Hodinky po praprastrýčkovi
Také Lucjan Chrzanowski byl za války deportován do koncentračního tábora. Nejprve do Sachsenhausenu, později ho poslali do Neuengamme a poté jako by zmizel. Jeho další osud není známý.
Díky preciznosti německé nacistické správy ale je jisté, že hodinky v obálce opatřené štítkem se strojopisem patřily právě jemu. A díky internetu bylo i po osmdesáti letech možné najít Lucjanovu rodinu.
„Nacisté se pokoušeli ty lidi vymazat. Ale tím, že se dnes jejich osobní věci vrací do rodin, vzpomínky dostávají fyzickou podobu,“ říká Małgorzata Przybyła u stolu s jedenácti vystavenými modrými kazetami. U každé otevřené kazety je jedna bílá růže.
Čtěte také
Lístek na hrobě
„Bylo to pro mě velké překvapení, když jsem 1. listopadu přišla na hřbitov a na hrobě jsem našla kartičku, že hledají pozůstalé. Našli už jenom mě,“ popisuje Marta Chrzanowska-Ławniczak, prapraneteř Lucjana Chrzanowskiého.
Kvůli vztahům v rodině o svém příbuzném dlouho nevěděla skoro nic. Hodinky, které mu Němci při deportaci do koncentračního tábora v roce 1944 sebrali a které se po válce ocitly v Arolsen Archives, jako kdyby mu vrátily podobu.
„Je to, jako kdyby se najednou objevil nový člen rodiny. Jako by se najednou zhmotnil. Je to pro mě opravdu důležité,“ potvrzuje Marta.
Najít jehlu v kupce sena
Pozůstalé po internovaných vězních hledají po celém světě dobrovolníci. V Polsku po nich pátrá i Manuela Golcová. „Nejčastěji známe jméno a příjmení, protože každý předmět po zabavení byl vložený do obálky a popsaný právě jménem, případně vězeňským číslem,“ popisuje začátek práce.
Dobrovolníci se snaží obálky spojit s dokumenty v archivu, a pokud je najdou, většinou získají další cenné informace, se kterými můžou zahájit pátrání na internetu.
„Hledáme na stránkách online rodokmenů, v databázi Institutu národní paměti a v Polsku má také mnoho hřbitovů elektronickou evidenci. Možností je mnoho. Když například najdeme hrob našeho člověka, který přežil konec války, ale už zemřel, snažíme se oslovit pozůstalé tak, že doručíme na hrob kartičku s kontaktem,“ vysvětluje Manuela Golcová.
Odhodlání k neuvěření
Po pozůstalých pátrá ve svém volném čase zhruba půl roku. Za tu dobu se jí podařilo najít příbuzné sto deseti hledaných. Byly mezi nimi i pravnučky a vnuk Janiny Januszewské.
Paweł Szkolik už krátce po předání modré kazety s řetízkem se svatým obrázkem a dvěma prstýnky popisuje, jaké byly první kontakty s Manuelou Golcovou:
„Na začátku jsem tomu moc nevěřil – prostě mi přišel jeden z mnoha emailů, nevšímal jsem si ho. Pak jsem si ho přečetl a v odpovědi se zeptal paní Manuely na pár otázek. Prostě jsem nevěřil, že má někdo tolik vůle a síly najít ty lidi, předat jim předměty,“ připouští.
„Ale pak, když jsme si zavolali a začali jsme si povídat, pochybnosti opadly. Je pro mě neuvěřitelné, že se někdo s takovým zápalem tou historií vůbec zabývá. To je neobvyklé. Skvělá práce,“ oceňuje nasazení dobrovolníků.
Čtěte také
Památka na hrdinství
Řetízek a prstýnek se po osmdesáti letech vrátily také do rodiny Wandy Ulatowské, bojovnice varšavského povstání. Převzal je prasynovec Tomasz Ulatowski s malým synem. V jejich rodině je to nyní jediná hmotná památka na Wandu – připomínka její statečnosti v době války, na kterou je prý rodina stále hrdá.
Wanda Ulatowska byla nejprve členkou sabotážní skupiny. 1. srpna 1944 byla u vypuknutí Varšavského povstání, kterého se účastnila až do kapitulace povstalců na začátku října. Poté ji Němci převezly do tábora Ravensbrück a následně do Neuengamme. Válku přežila a před návratem do Polska krátce žila ve Švédsku.
Ukradená paměť
Archivy Arolsen jsou jedním z největších center pro dokumentaci a výzkum nacistické perzekuce na světě. Zdejší pracovníci se zabývají nejen bádáním v dobových záznamech a péčí o ně, ale také digitalizací všech dokumentů. Kromě toho hledají příbuzné vlastníků předmětů, o které do jejich předání pečují.
„V roce 2016 jsme zahájili kampaň Ukradená paměť. Jde o to, že v archivu máme sbírku osobních věcí. Archiv ty věci nevlastní, ale naší misí je vrátit předměty pozůstalým,“ říká Anna Meier-Osiński.
„Letos si připomínáme 80 let od Varšavského povstání. Zjistili jsme, že ve sbírce máme i sto předmětů, které nacisté zabavili při deportaci bojovníků povstání, ale taky varšavských civilistů při jejich deportaci do koncentračních táborů. Na jaře jsme měli kampaň Varšavské povstání: neznámá historie. Díky ní se teď 12 předmětů podařilo vrátit rodinám,“ vypráví iniciátorka kampaně.
Historie plná emocí
Instituce dodnes uchovává kromě dokumentů přibližně dva tisíce obálek s osobními věcmi vězňů koncentračních táborů – mezi nimi také 12 obálek vězňů pocházejících z Československa. I jejich pozůstalé pracovníci a dobrovolníci zapojení do projektu hledají. A skoro 80 let po válce naštěstí stále nacházejí.
„Je to směs emocí. Když poprvé mluvíte s pozůstalými po telefonu a slyšíte nedůvěru, pak úžas, často pláč. Když si povídáte o dalším osudu toho člověka – hledáme lidi, kteří už dnes nežijí, mnozí po deportaci do táborů prostě zmizeli. Ale jestli ještě máme naději, že jejich osobní věci se mají ke komu vrátit, budeme hledat dál,“ nepochybuje Manuela Golcová.
Související
-
Bláto jako svědek. V Osvětimi konzervují dětskou obuv a pátrají po osudu rodin
„Nikdo z rodiny nepřežil, zůstala jenom botička.“ Při konzervaci tisíců dětských bot ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi se pracovníkům daří odkrývat osudy některých obětí.
-
Housle naděje zpívají o holocaustu a oživují hlasy těch,...
Příběhy se dají vyprávět různě – slovy, obrazy, ale třeba i hudbou. Takové poslání má i jedna neobyčejná sbírka houslí, které zpívají celému světu o naději, přestož...
