Zvolili si nelehký život v drsné krajině. Horský národ Walserů žije v krvi obyvatel Alp dodnes

8 fotografií

Muzeum Walserů by mohlo na první pohled působit jako nenápadný dům na náměstí v obci Triesenberg. Není velké, tvoří ho jen pár místností, dřevo, několik fotografií, staré nářadí určené především k pastevectví… Pro zdejší průvodkyni Sabrinu Vogtovou to však nejsou jen exponáty, ale tak trochu dědictví.

Autorka reportáže Bára Vránová s průvodkyní Sabrinou Vogtovou|foto:Bára Vránová, Český rozhlas

„Walserka jsem z poloviny. Samozřejmě, dnes už je tu zdravé promísení, což je dobře, ale některé rodové linie pokračují dál. Rodokmeny se dají v některých případech vystopovat docela hluboko do minulosti,“ vypráví.

Horští nomádi

Walserové se sem přestěhovali ze švýcarského Wallisu ve 13. století. Hnala je bída, přelidnění a nemoci. V Triesenbergu si postupně vybudovali nové domovy – horské salaše.

Replika jedné takové v původní velikosti je hlavní součástí muzea. Je to malá místnost s otevřeným ohništěm, nad kterým visí velký kotel na zpracování mléka. Podél zdí stojí jednoduché dřevěné lavice, u stropu se suší bylinky a jsou tu i dveře do chléva, který sousedil se světnicí.

Čtěte také

Alpské scenérie si nejlíp vychutnáte s lamou. Na procházku ji můžete vzít třeba v lichtenštejnském Triesenbergu

„Každý Walser byl sedlák, pastevec i sýrař v jednom. Co vypěstoval nebo vyrobil, to taky sám spotřeboval. S kravami se putovalo od jednoho stavení k druhému. Měli víc malých stájí a salaší. Byli to vlastně takoví horští nomádi,“ popisuje Sabrina.

„Dole měli hlavní usedlost, výš další stáj, ještě výš salaš, a úplně nahoře horské pastviny. Celý rok chodili nahoru a dolů – a někdy i každý den. Třeba jen kvůli sýru, který se musel snést zpátky dolů. Nebo kvůli kravám. Bylo to dost náročné.“

„Ti z hor“

Horalé se těžkému životu v srdci lichtenštejnských Alp přizpůsobili. Vymýšleli a vyráběli si třeba vlastní nástroje včetně různých nůší ze dřeva nebo proutí. Některé na přenášení mléka a vody, jiné na seno nebo brambory, ale třeba taky na hnůj.

Jádro muzea tvoří replika tradiční walserské salaše|foto:Bára Vránová, Český rozhlas

Sabrina mi zvlášť ukazuje dřevěná nosítka, která trochu připomínají židličku: „Říká se jim räf. Tohle slovo se mimochodem taky občas používá pro ženu, se kterou není lehké žití,“ směje se. „Ale jak je vidět, jsou tu i jedny v dětské velikosti. Přiložit ruku k dílu tu prostě musel každý.“

Život Walserů byl náročný i psychicky. Komunita byla velmi pobožná, nejbližší kostel ale byl až v údolí. Horalové tak často museli svým zesnulým sami udělit poslední pomazání, protože kněz nestihl přijít včas. Problém byla také účast Walserů na bohoslužbách – ať už kvůli dlouhé a náročné cestě, nebo i kvůli nevraživosti lidí v údolí.

„Lidé tady měli spoustu privilegií. Nemuseli třeba platit daně, na rozdíl od lidí žijících podél řeky, a ti jim to dali v neděli v kostele samozřejmě pocítit,“ vysvětluje průvodkyně.

Expozice muzea Walserů - dřevěným nosítkám připomínajícím židličku se říkalo räf|foto:Bára Vránová, Český rozhlas

Stát ve státě

Formálně podléhali Walserové lichtenštejnským vládcům, ti ale sídlili daleko. Vytvořili si proto také svůj vlastní politický systém. Hlasovali v něm pomocí takzvaných beigla – dřívek s různými zářezy nebo dírkami.

Expozice muzea Walserů - nástroje, nářadí a nádoby pro život a práci si tito horští pastevci vyráběli sami|foto:Bára Vránová, Český rozhlas

„Měla je každá rodina. Značky ukazují, kolik vlastnila pastvin – zářez znamenal celou, tečka zase čtvrtinu. Při důležitých hlasováních se podle toho poznalo, kdo má jakou váhu hlasu. Na některých jsou taky čísla domů, která platí dodnes,“ ukazuje Sabrina.

Kromě nich a specifického dialektu už většina walserské historie a tradic podle ní vymizela. Potomci horalů si ale svůj původ jednou za čas připomínají na setkáních, kterých se účastní také Walserové z Rakouska nebo Švýcarska.

8 fotografií