Až 80 % nevidomých nemá práci. Kavárna Potmě je pro ně často první zkušeností, říká ředitel Nadačního fondu ČRo

Před pár minutami se otevřela jedna z Kaváren Potmě na náměstí Republiky v Praze. V plně zatemněném prostoru obsluhují hosty zrakově postižení kavárníci, čímž se role vidících a nevidomých na chvíli obrací. Jiří, když vy jste poprvé Kavárnu Potmě navštívil, jaké to bylo?

Musím říct, že prvních deset minut v kavárně jsem se křečovitě držel stolu a říkal jsem si, že to asi nezvládnu. Bylo mi to až fyzicky nepříjemné. Pak, po deseti minutách se to nějakým způsobem přepnulo, člověk si zvykl na hlas kavárníka, který ho obsluhuje, a vlastně jsem si to začal užívat. Ale těch prvních deset minut pro mě nebylo vůbec příjemných.

Čtěte také

Na kavárně Potmě mě nejvíc baví výměna rolí. Bouráme předsudek, že když nevidíme, nic nemůžeme, říká nevidoucí Katka

Šel jste tam taky s pocitem, že tam přece nějak vidět bude, aspoň obrysy, nebo že to tam mají zespodu přisvícené?

Je to častá představa. Když jsem obsluhoval na kavárně – když jsem vzal jednu směnu – nejčastější dotaz byl: a rozkoukám se tam? Říkal jsem, ne, nerozkoukáte, bude tam opravdu tma, že neuvidíte ani na konec svojí ruky.

Stane se třeba, že servírka nebo číšník přinesou kafe k jinému stolu nebo že vybryndají trochu minerálky?

Musím říct, že naše kavárníky obdivuji, že se to prakticky nestává. Spíš máme opačný problém s tím, že někdo vidící rozlije džus, něco se stane a musíme potom uklízet. Ne že by se to takto spletlo.

I když mám jednu historku. Jedné kavárnici jsem vyprávěl: Romano, to je skvělé, jak to zvládnete se v té tmě zorientovat – jablečný džus máte tady a pomerančový tady a že si to nepopletete. A ona mi říká: To je jednoduché, šéfe. Až půjdete dovnitř, já vás čapnu, ukážu vám to, všude vás provedu, uvaříte si kafe, to je úplně jednoduché.

Čtěte také

Mámou potmě VI. Pokračování časosběrného seriálu o nevidomé samoživitelce Aleně a její pětileté dceři

A pak přišla asi za hodinu a půl a říká: „Šéfe, máme průšvih, vy tady máte dvojníka. Vlez tam cizí chlap, hlas úplně jako vy. Tak mu říkám, šéfe, pojďte, jak jsme si říkali, tady máte pomerančový džus – a chcete si uvařit to kafe?“ Úplně cizího člověka protáhla během půlhodiny zázemím kavárny a on vůbec neprotestoval.

Já jsem se mu pak šel omluvit. On byl tak trochu netečný, asi to bral jako součást prohlídky. Občas se stanou takové věci.

Propojování světů

Těm, kteří se právě teď dozvěděli o projektu Kavárna Potmě, bychom měli říct, že cílem není rozšířit už tak dostatečnou síť kaváren v Praze ani v ČR, ani konkurovat zavedeným podnikům, protože žádná taková kavárna tady u nás není. Taková unikátní je jediná. Cílem je přiblížit svět nevidomých. Můžeme říct, kolik se tam platí vstupné, jaké mají třeba kafe na mlýnku, kolik stojí a hlavně, kam peníze potom jdou?

Čtěte také

Na Prix Bohemia Radio se letos poprvé představuje i kavárna POTMĚ. „Neuvěřitelný zážitek,“ pochvalují si návštěvníci

Vstupné stojí 250 korun. V ceně vstupu máte jeden nápoj zdarma, který si vyberete. Vevnitř máme alko i nealko sortiment, takže pokud nepijete kafe jako já, tak si můžete dát i další nápoje.

Primární cíl je jednak propojit svět vidících a nevidomých a také umožnit zaměstnávání lidem se zrakovým handicapem, protože dost často máme zkušenost, že kavárna je jejich první pracovní štací, kdy si na všechny ty věci zvyknou. Snažíme se provádět i procesem toho, že máte mít nějakou pracovní smlouvu, nároky, že na vás musí být spoleh v tom smyslu, že kavárnu potom v devět večer zavřete a vypnete všechno, co máte.

Pro hodně těch mladých lidí je to první reálná praktická zkušenost s tím, že se jim snažíme pomáhat. Na druhou stranu je nevedeme za ručičku, abychom vytvářeli nějaké deformované pracovní prostředí.

Tři čtvrtiny bez práce

Co jste o zaměstnávání lidí se zrakovým handicapem zjistil jako ředitel Nadačního fondu Českého rozhlasu? Jaká je tam zatím situace?

Obecně se říká, že nějakých 70-80 % lidí se zrakovým handicapem nemá práci, není zaměstnáno. To znamená, že je docela palčivý problém najít pozici, kde by tento člověk mohl fungovat. Zároveň se s tím vážou určitá klišé, že nevidomý člověk je typicky masér nebo ladič pian. To jsou úplně nejzažitější věci.

Čtěte také

„Je úlevné vědět, že v tom člověk není sám,“ říká tatínek čtyřleté Milušky. Světluška rodině poskytla poradenství i pomůcky

Ale zároveň vidíme třeba kolegu Zdeňka z Českého rozhlasu, který pracuje na posluchačské lince. Ten mi říkal, že funguje natolik skvělým způsobem, že pak když ho lidé osobně potkají, tak mu říkají, že vůbec netušili, že je nevidomý.

Jakými nástroji se pokoušíte propojit světy nevidomých a zaměstnavatelů?

Snažíme se podporovat projekty typu Boj o job. V našich hodnotících komisích jsou lidé, kteří mají zrakový handicap a potkávají se se zástupci našich partnerů. Takže se občas stane, že zrakově handicapovaný začne pracovat u našeho partnera, také máme takový příklad.

Není to tak, že bychom se na to primárně soustředili, ale tím, že vytváříme možnosti, kde se ti lidé potkají, to pak už nějak přirozeně funguje.

Jaké další projekty kromě Světlušky rozhlasový nadační fond obstarává? Poslechněte si celý rozhovor.