Litevský umělec vrátil život starému dvorku. Jeho koncept komunitní galerie tmelí sousedské vztahy

Kiemo galerija neboli galerie Na dvorku v centru Kaunasu není úplně tím typem výstavního prostoru, na jaké jsme zvyklí. Název napovídá, že středobodem je dvorek obklopený několika obytnými domy. Všechna umělecká díla, která tu jsou vystavená – namalovaná, přichycená, položená nebo naaranžavoaná –, si tak návštěvník prohlíží pod širým nebem.

Ke vstupu do galerie láká nápis nad průjezdem a také křeslo|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

„Mně se to vážně líbí – jdete po hlavní ulici, zajdete sem a nečekáte, co uvidíte. Nejvíc mě asi zaujaly ty zrcadlící se kousky fasád,“ svěřuje mi své dojmy Will ze Skotska. Galerii objevil náhodou se svými kamarády.

Se směsicí údivu a pobavení ve tváři ho doplňuje Kieran, kterého zaujala neobvyklá plastika. „Pořád se to snažím vstřebat. Ale třeba ten slon je skvělý. Jak ho popsat? Je to barevný slon na střeše. Ale proč na střeše?! Je to... překvapivé,“ usmívá se.

Socha obrovského černozeleného slona – nebo možná mamuta, těžko říct – je asi největší instalací na dvorku. Stojí na stříšce nevysoké pomalované přístavby.

K vidění jsou tu také větší či menší muraly nebo černý dům se žlutými okenicemi i dveřmi. Další z domů je zase pokrytý kousky zrcátek poskládaných do ornamentu, který trochu připomíná pavoučí síť.

Malovat se dá i na balkony|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Umění spojuje

„Všechno to začalo tady na tom místě. Bývalo tu smetiště,“ ukazuje kolem sebe Vytenis Jakas, obyvatel jednoho z domů a autor nápadu i provedení většiny děl. Vzpomíná přitom na dobu, kdy měl dvorek do galerie daleko.

Zátiší se starým kolem a šicím strojem|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

„Bylo tu smetí všemožného druhu. Místní obyvatelé se neznali, nebavili se spolu. Rozhodl jsem se to změnit. Pokusil jsem se všechny oslovit skrz umění. Doufal jsem, že společně něco vytvoříme a přitom spolu začneme komunikovat. A ten experiment pokračuje dodnes. Je to moje cesta, jak překonat odcizení.“

Při tvorbě každého díla – ať už je to skica tenisek pověšených na hřebíku, falešné zeleně natřené dveře, které nikam nevedou, zátiší starého jízdního kola a šicího stroje nebo portréty kdysi skutečných lidí, co ze stěny shlížejí na všechny kolem procházející, místní i návštěvníky – si Vytenis klade zásadní otázky: Kde žijeme? Co nazýváme domovem? Je to jen místo za dveřmi opatřenými zámkem, nebo jsou to i vztahy mezi lidmi?

Vzpomínka na život

„Před druhou světovou válkou tu žilo hodně židovských rodin. Za okupace je ale všechny přesunuly do ghetta a zabili. Přežila jediná žena – Dita. Zemřela až letos, kdy jí bylo 102 let,“ ukazuje Vytenis na malý portrét mladého páru, muže a ženy s našitými židovským hvězdami. Pod portréty je umístěná malá tabulka se vzkazem.

Čtěte také

Tady se smáli, nakupovali. Tudy pospíchali. Vyvražděné lublinské Židy připomíná stometrový mural

„Dita ho napsala vlastní rukou. Její životní příběh byl ohromný, plný bolesti, ale také lásky. A byl spojený s tímto místem. Žila tu s manželem Judou, ale žil tu i jejich velmi blízký přítel Ika Grinbergas, syn majitele těchto domů,“ vypráví Vytenis.

Kromě Dity a Judy dnes zdi domů kolem dvorku pokrývají i portréty dalších bývalých obyvatel – těch, kteří museli své domy opustit a odejít do kaunaského ghetta, i těch, kteří tomu museli přihlížet. Jsou tu taky portréty lidí blízkých současným obyvatelům bytů.

Dvorek jako umělecké dílo

„Dnes už nejsem autorem jenom já, ale na pomoc si zvu i své známé umělce. Spolupracovali jsme třeba na plastických fasádách. A pak jsou tu sami obyvatelé a jsem rád, že se taky účastní. Mám od nich celou sbírku zajímavých fotografií lidí, které měli rádi a kteří byli spojení s tímto místem. A když i venku obklopíte lidi tím, co mají rádi, začnou chtít na dvorku trávit čas,“ říká Vytenis.

Tři přihlížející babky vybízí k tichu, v domech kolem komunitní galerie Na dvorku se bydlí|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Raduje se, že se mu snad podařilo na dvorek vrátit trochu života, jako tomu bylo dřív, než kašnu, záhony s květinami a vzrostlé stromy nahradil beton, aby bylo kde parkovat.

Vytenis Jakas nedokáže říct, jaké z děl je jeho nejoblíbenější. Vnímá je jako celek – jednotný obraz, ve kterém se lze procházet. Lze ho doplňovat, ale nic z něj nejde vytrhnout. A tak bude muralů, portrétů, soch a instalací v galerii na dvorku u ulice Elze Ožeškienové v dalších letech pravděpodobně přibývat.