Bláto jako svědek. V Osvětimi konzervují dětskou obuv a pátrají po osudu rodin
V Bloku 5 bývalého vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka se před jednotlivými částmi expozice denně zastaví tisíce lidí. Prohlíží si hromady kufrů, brýlí, protéz nebo bot. Právě těch se ve sbírkách polského muzea nachází desítky tisíc. Ty dětské teď čeká postupná konzervace. Dvouletý program má odvrátit rozklad památky na utrpení nejmladších obětí genocidy. Návštěvníci muzea si ale ničeho nevšimnou, konzervátoři pracují bez omezení expozice.
V budově jednoho z bývalých táborových bloků uvnitř tábora Osvětim i dnes sídlí muzejní oddělení sbírek. Ještě ve zvýšeném přízemí nic nenasvědčuje tomu, že by se uvnitř dělo něco velkého.
O patro výš už se ale člověk musí protáhnout mezi dlouhými stoly a bednami plnými desítky let starých kožených bot, často velmi maličkých. Jsou to boty dětských obětí německého vyhlazovacího tábora z let 1940 až 1945.
„Zůstala jen botička“
„Nejednou jsme uvnitř botiček našli nějaké informace, díky kterým se nám je podařilo propojit s historií nějaké rodiny, o které jsme získali informace zase z jiného předmětu, třeba kufru,“ vypráví ředitelka oddělení Sbírek Muzea Auschwitz Elżbieta Cajzer.
Takovým případem byla například botička Very Vohryzek, děvčátka, které do Osvětimi dorazilo transportem z ghetta v Terezíně.
„Uvnitř boty jsme našli nápis – jméno i příjmení, ale taky číslo z transportního seznamu. Pak se nám podařilo najít fotografii dívky. Později jsme zjistili, že ještě dříve do tábora dorazil její otec, matka i bratr. Všichni zemřeli. Zůstala nám jenom botička.“
Pracovníkům muzea se ale podařilo zjistit, že ve sbírkách mají taky kufr strýčka z této rodiny.
Bota i ponožka
Každá botička je popsána a nafocena, někdy i za použití různých barev světla. Ta pomáhají odhalit stropy včetně nápisů, které už časem vybledly a jsou okem neviditelné. Každá bota poté dostane sotva patrný průhledný štítek s expozičním číslem. Tak vznikne její identifikační karta.
Konzervátoři pak oddělují takové botičky, které se něčím odlišují od ostatních. Ředitelka sbírek Elżbieta Cajzer ukazuje na jednu v přihrádce šedé dřevěné bedýnky na stole. V botě je totiž pořád ještě zastrčená ponožka.
Bota i ponožka v ní projdou konzervačními procesy společně – dohromady tvoří jeden důkaz od chvíle, kdy se po selekci majitel před vstupem do plynové komory vyzul, svlékl a vložil ponožky do bot, aby se neztratily. Po zdokumentování a zakonzervování se botička ve stejném stavu vrátí do expozice Bloku 5.
Očistit, popsat, vyfotit a zakonzervovat
Prací na dětských botičkách se současně zabývají i v dílně oddělení konzervace o kousek dál. Ve světlé místnosti vybavené mimo jiné zařízením na odsávání a filtraci prachu sedí u stolků tři lidé a různými metodami boty šetrně čistí.
„Část práce dělají v oddělení sbírek a část děláme my. Oni boty připravují, popisují a pak je posílají k nám. My se zabýváme fotodokumentací a konzervačními procesy, tedy povrchovým odstraněním rzi, ošetřením textilních částí i kůže,“ upřesňuje rozdělení práce konzervátor Mirosław Maciaszczyk.
Během dvouletého projektu pracovníkům muzea projde rukama okolo osmi tisíc dětských a dorosteneckých botiček. Každá z nich je přitom v jiném stavu. Často záleží na tom, jak kvalitně a z jakých materiálů byla před více než 80 lety vyrobena a jak často byla nošená. Proto každá vyžaduje jiný způsob zacházení i jiný druh ošetření.
Hodinářská práce
Mirosław Maciaszczyk si nandává latexové rukavice a záhy vybírá v bílé plastové přepravce jednu z bot, kterou opatrně pokládá na stůl uprostřed místnosti.
„První, co zaujme konzervátorovu pozornost, když vezme takovou botu do ruky, jsou kovové části šněrování – očka a háčky. Na nich vidíme rez, výsledek degradace materiálu,“ popisuje postup své práce.
„Abychom plíšky uchovali, musíme část rzi odstranit, abychom potom mohli použít substance na ochranu před dalším korozí. To je časově náročný proces. Jak je vidět tady u kolegy, každý ten kousek kovu je potřeba mechanicky opracovat,“ ukazuje.
Kolega mlčky sedí asi dva metry od nás. Pod silnou stolní lampou se sklání nad jednou z bot s rozervaným podpatkem a pomocí malého ručního nástroje připomínajícího skalpel rez škrábe. „Musí to dělat opatrně, aby nepoškodil povrch kovu,“ vysvětluje Mirosław Maciaszczyk.
Konzervátor má po ruce taky štětečky a houby nebo hadříky z mikrovlákna. Hrozí totiž další mechanické poškození okolní kůže nebo textilu. „Musíme si taky dát pozor, abychom například očko nevytrhli,“ dodává.
Bláto jako svědek
Naše ukázková bota má na sobě ale i různé oděrky, škrábance, které vznikly jejich užíváním. Ty konzervátoři neopravují. Stejně jako díru u podrážky.
„Tady je gumová podešev oddělená od boty. To mohlo vzniknout, když ta osoba, v tomto případě možná dvanáctileté dítě, v botě chodilo. Ale mohlo vzniknout taky tehdy, když vězni pod dozorem hledali v osobních věcech cennosti. Ani takovou díru nebudeme zacelovat,“ konstatuje Mirosław Maciaszczyk.
Konzervátoři odstraňují jen taková znečištění, která vznikla až po skočení činnosti tábora. Znečištění, jako je třeba zaschlé bláto, představuje historickou výpověď, důkaz toho, co se ve vyhlazovacím táboře dělo.
Konzervací postupně projdou všechny boty ve sbírce muzea, návštěvníci přitom nepoznají nic.
Podle částečně dochovaných táborových záznamů bylo mezi 1,3 milionu lidí deportovaných do německého nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau asi 232 tisíc dětí a mladých lidí do 18 let. 216 tisíc z nich byli Židé.
