Rozdělení Československa bylo jako rozvod dvou báječných lidí. Nebyla za tím jen racionální úvaha, říká Livia Klausová

Devadesátá léta byla svým způsobem unikátní. Ten vývoj byl překotný, dostali jsme se až k tomu, že se rozdělila federace. Vy jste se narodila v Bratislavě a dva roky jste tam žila. Jak jste nesla ty roky 1992, 1993? 

Asi jako většina lidí. Víte, takové ty snadné posudky, že teď nám někdo rozdělil zemi, to nebylo ono. Žili jsme spolu několik generací a ten vývoj prostě probíhal tak, že nastal okamžik… S mým mužem jsme o tom samozřejmě mluvili a myslím, že to bylo po projevu pana prezidenta Kováče, kdy jsem se rozplakala a říkám: „Dál už to nepůjde.“

Čtěte také

V bezpečné Evropě si nemůžeme dovolit cítit se unavení. Na Majdanu se vám zastaví srdce, líčí novinář Erik Tabery

Není to otázka toho, že někdo může přijít a shora rozdělit zemi, to jsou ti obyvatelé v zemi. A samozřejmě takové ty otázky: „A jak to, že vám to není líto?“ Říkám, že to máte jako při rozvodu. Znáte dva báječné lidi, znáte ji, znáte jeho. A jednoho dne přijdou a řeknou: „Livie, my se budeme rozvádět.“

Vy napřed říkáte: „Ale vždyť jste byli takový pár, vždyť máte za sebou takovou minulost, máte děti, vybudovali jste dům. Proč se budete rozvádět?“ A oni řeknou: „Ale já už se v tom manželství necítím.“ A nastane rozvod.

Můžete je přemlouvat, může vám to být líto, ale přesně tato část rozdělení země má nejen tu racionální úvahu – budete to mít horší v zahraničním obchodě, v reputaci, zapojení do mezinárodních institucí a to všechno –, ale je tam i ta stránka emocionální, a proto je tak těžké to vysvětlovat. 

Jakkoliv to období bylo asi emočně vypjaté pro lidi, kteří byli Čechoslováky, ekonomicky to muselo být zajímavé. To byla přece velmi unikátní doba na to, jak třeba rozdělit měnu. Na tom se váš muž podílel.

Čtěte také

Realita je optimističtější než obrázek, který nám dávají sociální sítě. Setkávání s lidmi mi přináší radost, říká prezident Pavel

Tyto kroky při rozdělení, a jsem ráda, že to tak bylo, byly přesně o tom, že je potřeba se dohodnout na tom, co bude. A zase vezměme tu paralelu rozvodu. Tam, kde si ti dva váží toho, jaká byla ta minulost, chtějí, aby děti – to znamená ta země – pokračovala dál. Tam je nejdůležitější, že tato změna ve všech oblastech byla velmi dobře připravena. 

Složitá role

Povídáme si s první dámou Livií Klausovou. To taky musela být zajímavá role, ne? Měla jste na co navazovat?

Za prvé u nás, když jsem začínala, ještě nebyl termín první dáma. Ale o to nejde – je to velmi složitá role, protože první dáma není člověk, který je volený. Je to někdo, jehož partner, potažmo partnerka se stane prezidentem.

A není to role, která je daná, kde je něco předepsáno, samozřejmě kromě zahraničních návštěv, kde jsou dané protokoly. Ale v normálním životě si musí sama najít, jakým způsobem chce tu roli v uvozovkách uchopit.

Každá první dáma si prostě musí najít, co bude dělat.

Samozřejmě, že jsou na světě první dámy, které se nikdy neobjeví v životě země, protože si třeba zachovají svoji profesi nebo proto, že osobnostně nechtějí být na veřejnosti. Každá první dáma si prostě musí najít, co bude dělat.

U mě to bylo jednodušší v tom, že v začátku neexistoval například ombudsman. Takže moje role vedle mého muže byla hlavně v tom, že chodily skutečně stovky dopisů, které byly adresovány jak prezidentovi republiky, tak mně. Takže ten začátek byl v této oblasti.

Livia Klausová|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

A to byl svým způsobem i začátek fungování Nadace Livie a Václava Klausových?

Ano. Vím, že když jsem byla na natáčení u pana Krause, tak to byl velmi zajímavý den a týden, protože se tam mluvilo o narozeninách jeho bratra a – neříkala jsem to nahlas do éteru, tak to říkám do éteru teď – taky to byl den, kdy měla narozeniny dvě z mých vnoučat, dvojčata, a třetí moje vnouče tentýž den, ale o pár let později.

A byl to zároveň týden, kdy můj muž byl poprvé i podruhé zvolen prezidentem, takže začátek března. A to načasování, nevím, jestli bylo cíleně, ale přesně, kdy vycházel ten dokument, tak to byl takto hektický týden. 

Pokud to bylo cílené, tak je to, řečeno hezky česky, majstrštyk.

No, myslím, že se to povedlo náhodou. (směje se)

Čtěte také

Stipendisty motivujeme k tomu, aby měli velké cíle, říkají manželé Dvořákovi z nadace Experientia

Co dělá vaše nadace dnes?

Nadace je úžasná věc. Vznikla také hned v tom roce 2003. To hlavní, co je ve statutu nadace, je podpora vzdělávání, ale v nejširším slova smyslu. Takže poskytujeme stipendium jak středoškolákům, tak vysokoškolákům.

Taky se zabýváme něčím, co dřív byla role státu, a to je podpora dětí. Říkali jsme tomu zájmové kroužky, teď se tomu říká moderně volnočasové aktivity. Ukazuje se, že v řadě rodin, když je Lidunka šikovná a chce chodit na piano, Adam chce hrát hokej, tak rodiče už na to nedosáhnou finančně.

Potom jsme měli krásný projekt pro seniory, který se jmenoval Senioři komunikují. Jak překotně probíhal vývoj v digitechnologiích, tak neměli možnost se s tím seznámit a vnoučata neměla trpělivost. Takže jsme pořádali po celé České republice tyto kurzy – internet, bankovní karta, mobily a tak.

Nejen historická blízkost

Ještě jedna vaše role, paní Klausová, je před námi, a to velvyslankyně na Slovensku. V čem to má obecně velvyslanec nebo velvyslankyně České republiky na Slovensku, které je nám stále hodně blízké, těžší než třeba velvyslanec ve Finsku?

Čtěte také

Nejhorší je polopravda, o demokracii je potřeba se starat, říkají disident Záleský a ředitelka Post Bellum Slovensko

Neřekla bych těžší, v každém případě neskonale zajímavější právě pro tu blízkost. Nejen historickou blízkost, protože pořád – aspoň pro naši generaci – tam není jazyková bariéra pro ty, kteří chtějí na Slovensko přijet.

To znamená, že slovenský velvyslanec má mnohonásobně více návštěv, nepočítám jenom společná zasedání vlád, jízdy všech politiků, poslanců… Ale živost té agendy je veliká. A potom i ekonomická agenda, protože když jsem byla velvyslankyní na Slovensku, tak to hlavní, co se razilo, byla ekonomická diplomacie, čili podpora té ekonomické části.

Nedovedla bych to, co by měl mít dobrý politik ve vysoké politice a za co obdivuji mého muže.

Proč jste nešla nikdy do politiky?

Samozřejmě byly i takové nápady – ne moje. Ale myslím, si že vysoká politika je něco jiného. Dovedla bych si představit se starat o to nebo ono třeba na městské, krajské úrovni. Ale u vysoké politiky, tam je jedna věc, a to jsou – když jsme mluvili třeba o rozdělení Československa – emoce.

Dostávala jsem často tuto otázku a říkám si, že bych nedovedla to, co by měl mít dobrý politik ve vysoké politice a za co obdivuji mého muže. Nedovedla bych to, když mě někdo místo argumentace osobně uráží, že bych mu šla podat ruku. A můj muž se dovede hádat, řeklo by se, do krve, ale je ten, který do toho nikdy nemíchal osobní aspekt. Proto bych nemohla do politiky.

Je Livia Klausová přísnou babičkou a prababičkou? Jak vzpomíná na své působení v Dismanově rozhlasovém dětském souboru? A jak se podle ní proměnil vztah veřejně činných osob a médií? Poslechněte si celý rozhovor.