Hospic je porodnice pro nebe. Naše péče je poděkování člověku za život, říká ředitel prachatického hospice Robert Huneš

Když jsem byla u vás v Hospicu sv. Jana Nepomuka Neumanna v Prachaticích, listovala jsem velice tučnou knihou a strávila jsem tam určitě tak půl hodiny. Nedávno tady seděla Simona Bagarová a mluvila o tom, jak špatně hodnocená je pečovatelská práce. A měla jsem pocit, že ta kniha je odměna, že to je něco, co se asi úplně nedá vyčíslit penězi. Hodně vám lidi píší? 

Máte na mysli onu děkovnou knihu? Chodí nám dopisy nebo e-mailové zprávy od pozůstalých rodin, a to je druhá půlka naší mzdy. Když je nám ouvej, tak si tu knihu otevřeme a bolest je poloviční. A když je nám hezky, tak si ji otevřeme taky, protože ta radost je pak dvojnásobná. Takže lidé, když si dělají radost, tak to vždycky padá na úrodnou půdu a u nás tím víc.

A kdy je vám ouvej, pane řediteli? 

Čtěte také

Závěr života může být i krásný. Lidé se přestanou stydět za emoce, říká ředitelka hospice. Na téma upozorňuje Papučový den

To přijde hned po Vánocích, protože ekonomicky je pro nás v hospicích první kvartál velmi náročný a čekáme na první dotace, příjmy od pojišťoven nepokryjí plně naši péči. Takže než je větší míra klidu, tak ředitelům vypadávají vlasy nebo šediví, v mém případě obojí. Takže právě první kvartál, to je nám ouvej.

A pak je nám třeba ouvej, když dochováváme naše pacienty. Je to přirozený světaběh, když jsou v požehnaném věku, třeba 90 plus, to je krásné. Je to nádherné, hezky dochovat stařenku nebo stařečka. Těžší je to, když doprovázíme mladšího člověka, maminku nezaopatřených dětí… Tam je ouvej, tam je ta práce pro nás ještě náročnější, ale od toho nás mají a musíme to zvládat.

Ještě se obrátím k té druhé variantě, když je život v závěru. Žasneme, když se dítě rodí, připadá nám úplně fantastické, že přišel nový člověk. Je to zázrak. Proč se nechováme stejně, se stejnou laskavostí a se stejnou něhou, když je život na konci?

To je mi záhadou, proč se tak nechováme. Protože hospic je taky taková porodnice. V té novorozenecké přicházejí na svět malé děti a u nás je to porodnice pro nebe. V mém pohledu porodnice pro věčný život.

Kéž je úkolem hospiců nejen pomáhat bezprostředně pacientům, kterým je těžce, ale kéž se skrze ně uzdravuje společnost.

I v některých starých civilizacích to byla chvíle velkých oslav – narození pro věčnost, pro bytí s Manituem u indiánů, to už je jedno v jaké civilizaci. A kéž je úkolem hospiců nejen pomáhat bezprostředně pacientům, kterým je těžce, ale kéž se skrze ně uzdravuje společnost a uzdravuje svůj pohled na život.

Okno do světa

Když jsem odjížděla z hospicu, vtiskl jste mi do ruky malou knížku, která se jmenuje Vinnetou se chce bratřit. A musím říct, že je to sice malá knížka, ale poměrně velká porce humoru, kterou bych nečekala. Vím, že v hospicích se žije, ale že takto… Jak to vzniklo?

Čtěte také

Na své stáří myslete už ve čtyřiceti, radí ředitel organizace Elpida. Ta nabízí seniorům kurzy i krizovou linku

Je to pravda. V hospici se nasmějeme mezi sebou, s příbuznými pacientů a leckdy i s pacienty samými. Lidé nám to nevěřili. Já jsem mezek a když to jde, tak aspoň oknem, když to nejde dveřmi. A tak jsme zvolili takové okno do světa, že dáme dohromady knížku, kde se podělíme s legračními chvilkami s našimi pacienty.

Spouštěčem nebo motivací byl jeden konkrétní příběh. To byl pacient, který byl těžce nemocný, měl nádor konečníku, karcinom rekta, a nemohl sedět, mohl pouze ležet nebo ještě malinko chodil. Postával tak u okna, něco jedl, snídal nebo svačil. Zaťukala na něj paní uklízečka, která říká: „Dobrý den, pane Novák, proč si k té snídani nesednete?“ On se otočil a povídá: „Ale paní, já nemůžu, já mám konečník v pr…“

Jsou tam tyto příběhy z obou stran. Je jasné, co přinášejí hospice odcházejícím, ale co přinášejí zdravým? Rodinám, těm, kteří doprovázejí svoje blízké? 

Že svět je normální, ten humor je toho dokladem. Humor je složitá teoretická disciplína, na to není čas. Ale jenom krátce lze říct, že humor je možný jenom mezi lidmi sobě rovnými. Když se šéf vysmívá podřízenému, tak to není humor, je to výsměch, je to manipulace, je to ironie, ale není to nic pěkného. Ale skutečný, dobrý humor je možný jen mezi rovnými lidmi, kteří to mají v sobě srovnané.

A stejně je to s pacienty, a to je vrchol hospicové péče. Že zaléčíme bolest, je úžasné, skvělé, ale samo o sobě je to málo. Když dokážeme s člověkem pracovat tak, že se dokáže zasmát své situaci na konci života, je to pro nás obrovské potvrzení toho, že to děláme dobře, že ho vedeme správně, že je spokojený až do konce života. A co je víc?

Péče pro duši i pro tělo

Myslím, že víc je taky neztratit důstojnost. V rámci odcházení je to něco, čeho se všichni velice bojíme. A myslím si, že u vás to děláte skvěle.

Čtěte také

Smrt vztahy neruší. Pacienty si nesu s sebou, přiznává lékařka. Jak probíhá rozhovor s paliatrem?

Máme rádi naše pacienty. Upřímně, každého bez rozdílu. Nefiltrujeme jejich život, nelustrujeme, kdo byl hodnější, kdo míň. Hospicová péče, to je poděkování člověku za život. Někdo ho měl povedený, někdo zpackaný, ale my už chceme tomu člověku jenom poděkovat.

Už nemůže od života mnoho očekávat, jenom malinko, a tak mu děkujeme naší péčí na duši i na těle. A to je skutečný hospic. Na začátku jste říkala, že hospic není budova. No, není, hospic je ta myšlenka.

Když nahlédnete na osudy stovek – a ve vašem případě i tisíců – pacientů, co je úspěchem nebo možná vítězstvím na konci života?

Myslím si, nevím, to jednou poznáme každý, bude to premiéra a derniéra zároveň, ale tak nějak to začínám navnímávat, že to je tehdy, když se člověk ohlédne a dokáže si říct: „Můj život měl smysl.“ A i ten sebezpackanější může mít smysl.

Až úplně do konce dní má každý možnost se omluvit tam, kde to nestihl – jak krásné je, když se omluví snacha tchyni na smrtelné posteli, když spolu roky nemluvily, a dokáží to týden před smrtí… Ten život se naplní, obrátí a při tom ohlédnutí může zaznít: „Dokázala jsem to, můj život měl smysl.“

Komu slouží Domov matky Vojtěchy? Kdo byl Jan Nepomuk Neumann? A proč se s hospicovou péčí stále pojí předsudky? Poslechněte si celý rozhovor.