„Pojďme si říct, jak je složité vychovávat děti.“ Festival NEnásilí je o sdílení zkušeností, zve šéf Divadla Minor

Jan Jirků je čtvrt století spjat s Divadlem Minor, scénou, která je určena dětem a rodičům. Je ta kombinace generací pro vás jako tvůrce důležitá?

Zásadní. Máme jednu věc, kterou vedeme dramaturgii, a to je sdílení. Příběh, téma, které tam jedeme, vidí tatínek nebo maminka se svými dětmi nebo dědeček s babičkou se svými vnoučky. 

Čtěte také

Když věci berete moc vážně, zabije vás to. Za divadlo dávám život, vypráví herec a režisér Miroslav Hanuš

Kombinace generací je zásadní, protože představením teprve něco začíná – začíná rozhovor. A to je úplně nenahraditelné na živém umění a vůbec na návštěvě divadla. Vidíme, že ta potřeba tady je, protože je pořád opravdu plno. Sdílení věcí, prostě prožívání společně.

A ten dialog je leckdy daleko bohatší a důležitější než mezi dospělými, kteří přijdou do divadla. Poraďte rodičům, kdy do divadla vyrazit. V kolika letech tam dítě vzít, aby si to užilo a aby nerušilo tvůrce?

Ale ono není úplně důležité, aby si to užívalo to dítě. Je strašně důležité, aby si to užívali i rodiče. Proto máme třeba představení od nula let věku…

Minor je připravený pro děti od kočárku po skejt. A potom na tom skejtu račte odcestovat třeba do Archy nebo Na zábradlí.

Rodiče si s dítětem užijí úplně všechno.

No, někdy to je třeba trénovat. Ale spíš uvěřit tomu, že se to může stát, protože občas člověk zahlédne někoho z těch rodičů nebo dozorců, jak je tam odevzdají do sedačky a pokusí se odejít na kávu nebo nahoru zase zpátky k nějakým svým starostem. Je právě super si to vyzkoušet a prožít to společně.

Omlouvám se některým rodičům, ale vidím to, když odcházejí třeba z Lipan nebo ze Zátopka, procházejí pasáží ven z divadla a mají v ruce mobil a googlují informace, na které se ty děti už ptají, rychle to dobíhají… Zásadní je to sdílení, zásadní je společný prožitek.

Jan Jirků, ředitel divadla Minor|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Když se podíváte, tak třeba doma jsme pořád nějak oddělení. Každý si sleduje svoje věci. Buďto čtete knížku, nebo jste každý u své obrazovky, nebo si občas s dětmi hrajete, ale toto vám připraví někdo jiný. To vám připravíme my.

Najednou to máte se vším všudy, s živou hudbou, s obrazy. Celý zážitek k vám promlouvá a týká se obou, týká se jak toho dítěte, tak se týká i vás. A můžete se zasmát, můžete se pobavit, můžete něco společného zažít. A to je úplně to nejvíc klíčové, co bychom rádi dopřáli.

A jedeme opravdu představení, kam přijdete s miminkem, pak máme předškolní děti, školní a teď se nám podařilo udělat představení, kam chodí i střední školy. Ale vždycky říkám, že Minor je připravený pro děti od kočárku po skejt. A potom na tom skejtu račte odcestovat třeba do Archy nebo Na zábradlí, někam jinam.

Čtěte také

Dejvické divadlo na Jižním Městě? Daří se nám nebýt otroky tradice ani jména, ale zkoušet nově, hodnotí umělecký šéf Jiří Havelka

Galaxie je super projekt

Festival NEnásilí startuje 17. dubna. Zajímá mě to místo, kde se odehraje. Je to Kulturní stanice Galaxie. Absolutní proměna bývalého multiplexu, prvního u nás, ze kterého se stalo nové kulturní centrum nejen metropole, ale celého Česka. Jak důležité a významné je pro Divadlo Minor?

Hlavně je to super projekt. Vlastně si nepamatuji na nic, co bych zažil v tu dobu, a takto krásně to vyšlo. Je zajímavé, že když máte silnou myšlenku, dobrý nápad, tak ty věci strašně krásně fungují.

A co je na tom asi jedna z nejlepších věcí, je, že to je místo setkání nejenom pro diváky, kteří do Galaxie můžou přijet, zažít něco mimořádného a vidět tam Kinterův super bar, ale taky pro nás – instituce, které jsme se daly dohromady. Protože my se nepotkáváme. Víme o sobě, víme, že se něco děje, ale ty instituce často nemají místo pro protknutí.

Krásná česká hospoda a pět minut zařídily, že jsme se domluvili.

A tady se najednou stalo to, že Dejvické divadlo potřebovalo zrekonstruovat, a Lukáš Průdek dostal geniální nápad, a než aby si někde pro sebe pronajal jednu věc – a nevím, jestli Jirka Havelka v tom nápadu ještě nehrál roli –, přišli s tím, že našli po dlouhém hledání devět sálů v bývalém multikině na Hájích. A napadlo je, že do toho pozvou další instituce.

Pozvali 4+4 dny v pohybu, pozvali DanceConnected, pozvali taky DAMU, která si tam vytvořila takovou speciální dílnu, kde mají mega technické vybavení, ve kterém studenti můžou operovat se zvukem, se světlem…

No a potom jsme se potkali na ulici, protože jsem zrovna taky coural po Praze a hledal jsem místo, kde by mohlo Divadlo Minor hrát. Ne kvůli tomu, že bychom u nás končili, ale naopak abychom našli ještě nějaký prostor a vyšli vstříc poptávce po více místech a mohli hrát pro víc dětí.

Tak jsme se takto doslova potkali na ulici a krásná česká hospoda a pět minut zařídily, že jsme se domluvili. A on říkal: „Hele, máme krásně vymyšlený program pro dospělé, pro odpoledne, ale nemáme nic pro děti.“ 

A spojení těch entit, to znamená Divadla Minor, 4+4 dnů v pohybu, Dejvického divadla a DanceConnected, se zhmotní právě v podobě festivalu NEnásilí. Jak důležité to je pro ten prostor a jak důležité je to i pro vás? 

Těch důvodů je tam samozřejmě víc. Jedna z věcí je ta, že jsme chtěli pro ty Háje přinést ještě nějaké téma navíc. Samozřejmě hrajeme pohádky, děláme tam tuto službu, děláme workshopy a děláme různé věci, které můžou využívat místní. A je to krásné, protože už doteď máme nějakých 10 tisíc návštěvníků navíc, co přišli, a do konce toho působení předpokládáme, že jich bude třeba 20 tisíc. Tak to je vlastně super. Jenom Divadlo Minor, nemluvě o dalších.

To znamená, že nový přísun diváků je podstatný?

Ano. A potom je jedna věc, že jsme chtěli ukázat, že když přijdou silné instituce na nějaké místo… Mimochodem probíhá výzkum, Kreativní Praha sbírá data, co se stane, když přijdete na místo, kde se nic takového nedělo. Co se s tím místem za rok a půl toho působení stane, když se tam bude hrát takto skvělé činoherní divadlo, když se tam bude takto tancovat, když se tam bude takto pracovat s dětmi.

Čtěte také

Byly nervy, jestli to Petr Uhlík vezme. Společné představení Švýcarsko je pro mě hra za odměnu, líčí Ivana Chýlková

Říkali jsme, že zkusíme přinést téma, které nějak propojí i tu komunitu nebo bude vycházet z dialogu s místní komunitou. A stalo se nám, že jsme se potkali s místním panem doktorem Jarošem, který je jeden ze zastupitelů Prahy 11. Zrovna se vrátil ze Senátu, kde probírali zákon, který nastoupil teď od ledna, zákon o nepoužívání násilí při výchově dětí. Říkali jsme si, že to je úplně skvělé téma.

Takže s tím jsme přišli, připravili jsme festival, naše dramaturgyně Iva Kopecká oslovila umělce, postavili ten program, a hlavně jsme s tím přišli za kolegy a ptali jsme se, jestli bychom to nemohli vymyslet nějak společně. A hned Dejvické divadlo přišlo s představením Facka a dalším programem, čtení Varroáza, DanceConnected tam připravili nějaké workshopy… No a vznikl z toho celý týden na téma pojďme si povídat o tom, že vychovávat s používáním násilí je přežitá věc, že existují ještě jiné možnosti.

Ale taky je to zase sdílení. Pojďme si povídat o tom, jak neslavně jsme nezvítězili při svých různých výchovách, a pojďme si říct, jak je vlastně složité vychovávat děti, a nejenom nepoužívat fyzické násilí, ale vůbec udržet nervy na uzdě a zkusit projít tímto obdobím výchovy aspoň trošičku se ctí. Možná s úsměvem, možná i s radostí a možná i nějakou schopností krize překonávat s nadhledem. Takže je to takové sdílení zkušeností.

Jaký příběh vypráví představení Černý partyzán? Která další historická témata chce Divadlo Minor zpracovat? A co Jana Jirků přimělo režírovat pohádky? Poslechněte si celý rozhovor.