Dědeček říkával, že cílem podnikání je společenský pokrok. Naším cílem bylo obouvat bosé, říká Rosemarie Blyth-Bata

Jste předsedkyně správní rady Nadace Tomáše Bati. Jaké je její poslání?

Nadace Baťa vznikla v roce 1992 a v té době můj tatínek neměl úplně jasno, co s ní. Byl tu nový stát a nevěděli jsme, kam se bude ubírat. Tatínek sem chtěl přinášel systém Junior Achievement, tzn. pěstovat podnikatelské dovednosti mezi mladými. Je to systém, který se zaměřuje na byznysové schopnosti, například jak investovat, jak vydělávat peníze. Můj tatínek to chtěl přinést do této postsocialistické země. To byl nový cíl.

Čtěte také

Baťovo pionýrství spočívalo v adaptaci zahraničních vzorů. Do USA vyjel na průmyslovou špionáž, vypráví historik

Nadace byla zamýšlená jako společenský projekt. Mělo to být komunitní centrum ve Zlíně, kde se měly vést kurzy, které tenkrát na trhu chyběly. Zejména soft skills, personální dovednosti.

Měli jsme velké štěstí, že v čele nadace stanul Pavel Velev, který tam zůstal 22 let. Nedávno z postu odešel, ale byl opravdu vynikající. Dnes ji vede Gabriela Končitíková. Je obrovská fanynka mého dědečka, jeho praxe, jeho filozofie, napsala o tom i knihy. Nenapadá mě nikdo, kdo by o dědečkovi věděl víc.

Myšlenka naší nadace byla přizpůsobit se době, a jak by řekl můj dědeček: Náš zákazník, náš pán. Takže měla především sloužit poptávce na trhu, tomu, co tady chybělo. Gabriela posouvá nadaci novým směrem, zaměřuje se na podnikatelské dovednosti, je to opravdová kapacita, má PhD. i MBA ve svém oboru a věnuje se Baťově filozofii a jeho podnikatelské praxi dodnes.

Rosemarie Blyth-Bata|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Která z těch částí je nejobtížnější, aby se člověk stal úspěšným podnikatelem? A co bylo nejtěžší se naučit na začátku 90. let? Byla to odvaha? Adaptace nových právních norem? Co bylo nejtěžší na tom začátku, aspoň podle toho, co říkal váš tatínek?

Myslím, že nejtěžší bylo popasovat se s jiným místním přístupem. Já jsem v socialistickém režimu nežila, ale četla jsem o tom, a myslím, že to fungovalo tak, že člověk musel mít plán a zároveň nějaký trik, když chtěl v něčem uspět. Musel si tak trochu proklestit cestu, nikdy to nebylo jasné, přímočaré, musel najít skulinu v systému.

Tomáš Baťa|foto:Jadran Šetlík

A myslím si, že pro lidi bylo těžké najednou pochopit, že tohle už dělat nemusejí. Najednou byly podmínky mnohem rovnější a transparentnější. Takže jsme si na to museli postupně zvykat. Spousta lidí začala podnikat, ale začít bylo těžké.

Jsou ty postupy pořád ještě aktuální, nebo se už mladí podnikatelé musí potýkat s úplně jinými výzvami?

Myslím, že se to opravdu dost měnilo, a mění se to všude po světě, ale i konkrétně ve Zlíně. Lidé se tam vyvíjejí, jsou to větší světoběžníci. Lidi tam teď mají mnohem lepší angličtinu. Mrzí mě, že neumím česky, ale angličtiny tam slyším čím dál víc. Lidi víc cestují a jsou světaznalejší, než byli v 90. letech.

Je vždycky výhoda myslet spíše globálně než lokálně?

To je dobrá myšlenka. Někdy je dobré zůstat doma, mít klid a být soběstačný. Je globalismus něco, co udělá lidi šťastnými? To nevím.

Ale když sníte, tak přece vždycky musíte snít v co největším rozměru, a proto se globální uvažování zdá být výhodnější. Protože když získáte globální zkušenost, můžete potom být úspěšný i doma.

Člověk se toho určitě na globálním myšlení hodně naučí. Když se podívám na dědečka, on v roce 1904 žil ve Zlíně, který tehdy byl dost prostým, obyčejným místem, hodně zemědělským. A on se rozhodl, že pojede do Ameriky.

Čtěte také

iROZHLAS

Zlín a Baťa k sobě podle Čechů neodmyslitelně patří. Nejčastěji ho spojují se vzděláváním a podnikáním

Nalodil se na loď. To byla obrovská odvaha. Taky musel mít informace, aby si tu cestu naplánoval. Takže to je příklad velmi jasného globálního myšlení, velmi záhy v historii. Potom ho to přivedlo k novým věcem, které v zahraničí objevil.

Baťa se vrátil ke kořenům

Baťa je globální značka. Co pro takhle velkou globální značku znamená Zlín, krajské město? Jak silný je odkaz toho regionu a toho města?

Bohužel mezi lety 1945 a 1989 byl Zlín pro Baťu v podstatě ztracený. Pro tatínka to bylo hodně těžké, protože jeho srdce bylo ve Zlíně. Takže v těch letech jsme slýchali: „Takhle se to dělalo ve Zlíně, a teď už to bohužel takhle stejně nejde.“ Ale potom se kruh uzavřel, nevrátili jsme se k tomu Zlínu, jak to bylo, s tradičními továrnami a se stejnými strukturami. Baťa se vrátil ke kořenům.

A dnes je to možná ještě viditelnější. Je fascinující, že pravidelně máme zaměstnanecké výjezdy do Zlína, aby se naši zaměstnanci podívali na to, kde vznikala baťovská filozofie, baťovské poselství. Pavel Velev a Gabriela Končitíková vedou kurzy, které se tomu věnují. Takže kruh se skutečně uzavřel. A Zlín je symbolickým domovem Bati.

Kolážová pohlednici firmy Baťa. Na portrétu Tomáš Baťa|foto:Profimedia

Když člověk čte o vaší rodině, a jsem poctěn, že se můžu zeptat přímo vás, Rosemarie Baťa, vyvstane mu jedna otázka: Jak moc by se měl podnikatel soustředit výhradně na zisk?

Můj dědeček říkával, že cílem podnikání je společenský pokrok. Je potřeba přispět k tomu, že se společnost posune, že se rozvine. Nejde jenom o zisk. Tohle ve svých byznysových praktikách uplatňoval různým způsobem. Snažil se lidi motivovat, pobízet atd.

Koncept, že firma má také společenskou odpovědnost, byl v podstatě všudypřítomný. I můj otec ho uplatňoval a promítl do poselství společnosti. Naším cílem bylo obouvat bosé. To je přece společenské poslání. Chráníme tím důstojnost lidí a jejich zdraví.

Obouváme lidi a mimochodem si u toho i vyděláme. Ale jde o to obouvání a také o zaměstnance, kteří mohou boty vyrábět. Také ve Zlíně se hodně proměňovalo školství. Na základních školách Baťa proměnil osnovy, aby bylo více „měkkých dovedností“, dřív se učily jazyky a profesní dovednosti. Takže absolventi těchto škol byli už schopni obstát v životě. A bylo jenom na nich, jaké výzvy v životě zkusí dál. Takže tento koncept se datuje už od mého dědečka a můj tatínek ho posunul dál.

Například v Nigérii v jazyce Yoruba „baťa“ znamená „bota“. Byly to první boty, které tam lidé viděli.
Rosemarie Blyth-Baťa

Investoval hodně peněz do výzkumu a vývoje. Zaměřil se na rozvojový svět, tropické země, kde bylo hodně lidí bosých, a kvůli tomu čelili různým zdravotní rizikům. Přinesl tam boty, plastové žabky. Bylo to z toho důvodu, že plasty rychle schly a v tropickém klimatu se nerozkládaly.

Čtěte také

V podnikání jdete za vizí, ta vás zajímá. Peníze jsou vedlejší produkt, říká majitel Koh-i-nooru

Další myšlenka byla, že boty se budou vyrábět přímo v místě, kde je lidé budou nosit. Takže firma bude přítomná na místním trhu. A přínosem bude nejen, že lidé mají obuv, ale i to, že si vydělají prodejem těchto bot.

Můj tatínek otvíral spoustu firem přímo v zemích třetího světa. Často to byl velký risk a spoustu podniků bylo později v Africe znárodněno. Například v Nigérii v jazyce Yoruba „baťa“ znamená „bota“. Byly to první boty, které tam lidé viděli.

Jak Rosemarie Blyth-Bata vzpomíná na svou návštěvu Zlína v 80. a později v 90. letech? Jak se v rodině promítá podnikání několika generací? A jaké ikonické boty Baťa nově nabízí? Poslechněte si celý rozhovor.