V bezpečné Evropě si nemůžeme dovolit cítit se unavení. Na Majdanu se vám zastaví srdce, líčí novinář Erik Tabery

Ferdinand Peroutka řekl, budu volně parafrázovat: „Když se dospělý muž ztratí ve světě iluzí, začne pozorovat skutečnost.“ Vy jste se tam vypravil sám, protože novinář to musí vidět? Měl by to vidět?

Čtěte také

Petr Pithart: Rusové jsou mistři světa v utrpení. Putin jim slibuje hrdost a slávu, povstání je vyloučené

Měl by to vidět. To je lepší slovo, si myslím za sebe. Nemusí, protože pokud hodně sledujete média, dění a máte ještě navíc možnost jako já mluvit hodně i s kolegy a kolegyněmi, kteří tam jsou a jezdí tam, tak víte, co se děje. Nicméně ta možnost tam být a že tam musíte dojet, protože samozřejmě na Ukrajinu se nedá létat, tak to zpřítomnění té cesty a když potom vidíte ty lidi, kteří tam žijí, v jakých podmínkách žijí, vidíte ty vojáky, kteří tam bojují… Je třeba zdůraznit, že jsem nebyl v těch místech, kde se vysloveně bojuje, takže jenom, aby to nevypadalo, že jsem byl až přímo na frontě.

Ale sedm kilometrů od fronty jste byl.

Ano, sedm kilometrů od ní. A samozřejmě je to zajímavé ve spoustě věcech. Bude to možná znít hloupě, ale váš mozek je prostě nastaven na mírový prostor. Takže i když vidíte úplně napadrť zničený kostel a klášter, tak vám mozek nechce říct, že to je důsledek ostřelování, ale máte pocit, že by se to mohlo stát někde tady – bouchne plyn nebo se sesune zeď nebo – a to zmiňuji i v tom textu – když jedete dlouho podél silnice a vidíte tam něco rozkopaného, tak si myslíte, že tam se klade potrubí. A ony jsou to zákopy.

Takže tam je vidět, že i když to víte, tak spoustu věcí si neumíte představit. A tam mám to zintenzivní, zpřítomní, kdy najednou se pohybujete dlouho v nějakém prostoru, kde třeba nepotkáte nebo nevidíte dítě nebo nevidíte mladé lidi. A pak když najednou přijdete do toho prostoru zpátky a slyšíte dětský smích, tak vám to opravdu úplně vyrazí dech. Něco, co tady všude vidíte a vnímáte jako samozřejmost, tak tam na to koukáte…

Není tam únava z toho, že tomu nebudeme věnovat pozornost, oni tím žijí.

Čtěte také

Putin se nezměnil, podepsal smlouvu s ďáblem. Západní vůdci o všem věděli, myslí si ukrajinský dokumentarista

Toto jsou detaily, které jsou důležité možná i v tom, že i když vnímáte ten konflikt, jakýkoliv konflikt, tak přece jenom se k vám za chvilku přes veškerou citlivost dostane x informací v řadě – něco se stalo špatného a tak dále... A tady když najednou vidíte něčí oči nebo zažijete nějakou situaci, tak vidíte, že pro ty lidi to vůbec není odosobněné. Není tam únava z toho, že tomu nebudeme věnovat pozornost, oni tím žijí. A myslím si, že si tady v bezpečné Evropě nemůžeme dovolit ten luxus cítit se unavení.

Jak se vám po tom, co jste viděl, zažil a v článku popsal, v den státního svátku přemýšlí o Evropě a o nás?

Musím říct, že úplně jinak. Takto – já mám Česko strašně rád, mám rád tu historii a cítím se hodně propojen s tou zemí. Mám ji rád i proto, že strašně nedokonalá. Ta situace tam vám něčím ty dějiny paradoxně zpřítomní – že vidíte, jak je to všechno strašně křehké.

Miloslav Petrusek kdysi napsal v nějaké korespondenci, jak se dějiny žijí v různých sinusoidách a jak obrovskou smůlu má někdo, když se narodí do delší etapy těch špatných dějin, což pro pro jejich generaci byla normalizace, vlastně ještě déle než normalizace. A naopak – jaké je štěstí, a to jsme třeba my dva nebo naše generace, když si můžou užívat nějaký úsek svobody a demokracie. A vy najednou přemýšlíte o tom, jak ten velký národ, Ukrajina, má obrovskou smůlu, že je zrovna soused Ruska v tuto dobu.

Čtěte také

Rusko se definitivně proměnilo v bezprávní diktaturu. V Kyjevě jsem chtěl zůstat do posledního, popisuje fotoreportér Krupař

Já jsem vyrůstal na Šumavě, kde jsme měli chalupu, a tam jste měla tu hranici a jen pár kilometrů a dřív pár set metrů vás dělilo od svobodného světa. To znamená, že když jste se narodila o pár set metrů dál, tak jste měla štěstí, protože jste mohla žít jako svobodný člověk. Toto vám to nějakým způsobem ještě víc zpřítomní, uvědomíte si, jak je důležité pracovat na tom, aby společnost zůstala svobodná, demokratická a Evropa byla svobodná, demokratická… Aby si uvědomovala, že za ty hodnoty je třeba bojovat.

V našem případě zatím pořád máme ten luxus, že můžeme v uvozovkách jenom podporovat Ukrajinu, ale tam najednou vidíte, že když se probudí nějaká temnější síla, která přestane ctít pravidla a hranice, rozhodne si, že si vezme, co chce, tak země, jako jsme my, která to zažila několikrát, by měla být v pozoru a přemýšlet, jak se tomu maximálně vyhnout.

Takže v tomto ohledu vám to zpřítomní. A zároveň si uvědomíte, jaké obrovské štěstí jsme měli, že ve dvou úsecích definujících dějin – na začátku Masaryk a pak Havel – byli precizní pozorovatelé chování Ruska a jak si oba uvědomovali, že potřebují propojovat demokratický svět a demokratickou Evropu. Máme dobré základy; teď je otázka, jestli na ně budeme chtít stavět. Zatím ano, ale je otázka, jak dlouho.

„Zatím si můžeme vybírat“

Proč nerezignovat na politiku? Spousta lidí v mém okolí už svým způsobem rezignovala a nejenom na tu domácí, ale právě už třeba i na ty zprávy z Ukrajiny a tak dále. V nějakou chvíli je to únavné…

Je to únavné, to je třeba si říct. Ale já mám taková dvě pravidla. Jedno je citát, který bohužel není můj, protože je dobrý. A to je, že když se člověk nezajímá o politiku, tak se politika začne zajímat o něj. To jsme v minulosti už sami několikrát zažili. A pak druhá věc, která vyplývá z mého pozorování, je, že když věnujeme aspoň trochu pozornosti politice a nějak se v ní snažíme občansky projevovat, tak nás to potom stojí mnohem méně úsilí a nároků, než když se to potom zlomí do nějaké vážné krize nebo se to prolomí do nějaké temnější síly, která by nám tady znova vládla.

Ta situace je poměrně vážná a my můžeme – a podle mě bychom měli – investovat maximální úsilí do toho, aby to nedopadlo špatně.

Takže myslím, že ta menší investice se potom v konečném důsledku ukazuje jako ta největší. A jestli někdy věnovat pozornost politice, dění ve světě, tak teď, protože když se podíváte na situaci na Ukrajině, to znamená na to, co dělá Rusko, když se podíváte na americké volby, na to, co se děje v Maďarsku, co se děje na Slovensku, kdo vyhrál volby v Rakousku… Ta situace je poměrně vážná a my můžeme – a podle mě bychom měli – investovat maximální úsilí do toho, aby to nedopadlo špatně. Zatím máme ten luxus, že si můžeme vybírat. 

Eriku, vy jste napsal kdysi dávno nějakou esej o tom, že to vypadá, že máme raději ty momenty, kdy jsme o něco přišli, než ty momenty, kdy jsme něco získali. Proč to tak je?

Čtěte také

Naši neprůstřelnou vestu nosí i Zelenskyj. Češi se projevili jako veliký, solidární a přátelský národ, říká Kroupa z Post Bellum

Nejdřív bych začal vtipem, že to je jako to Cimrmanovo „naše slavné prohry“. (směje se) Myslím si, že se nad sebou za prvé strašně rádi dojímáme, a mnohdy v mylných momentech. Máme totiž v politickém genofondu – a to popsal skvěle Masaryk už kdysi dávno –, že si rádi budujeme obraz oběti, to znamená, že nemůžeme nic dělat, nemůžeme nic změnit, vždycky nám přijde někdo ublížit… A tím, jak ten pocit máme, tak se to často potom stane. Masaryk se snažil vybudovat ten pocit, že to je naopak, že když budeme aktivní, když budeme budovat republiku a zároveň ta spojenectví, tak budeme silnější.

Kdysi jsem dělal rozhovor s Jiřím Kovtunem, což byl skvělý historik, který žil v emigraci a dělal s Pavlem Tigridem ve Svědectví. Ten rozhovor mě zaujal jednou věcí – ptal jsem se ho, prozože byl expert na první republiku, co je lepší, kdyby srovnal dnešní demokracii a tehdejší. A on řekl, že je rozhodně lepší to, co máme dneska, a dokonce i ve fungování té nedokonalé demokracie, protože máme silnější instituce. Třeba Ústavní soud byl tehdy hodně slabý nebo Senát bylo tehdy spíše takové odkladiště… A zároveň i těmi zahraničními svazky, které máme. Takže je dobré si to myslím připomínat a opustit ten pocit oběti, že není nic dané, že si s námi někdo bude hrát.

Proč se mám zastavit na Majdanu, když chci pochopit celou Ukrajinu? A co uvidím, když se tam zastavím třeba v podvečer?

Zastaví se vám srdce, si myslím, pokud má člověk v sobě nějakou empatii. To je tak velký prostor, kór když jdete večer, protože tam máte od nějaké chvíle zákaz vycházení. To znamená, že tam je potom míň a míň lidí, je tam ticho a přijdete k takovému boku, kde jsou do země zapíchané vlaječky za padlé vojáky. Máte tam i větší prapory, máte tam i jejich fotky a ohýnky... Z toho se pak zastavuje dech – vidět masu těch vlaječek, to znamená těch padlých vojáků. A ještě když vidíte ty fotky, tak je vám to prostě strašně líto. Stojíte, koukáte, mlčíte…

Jaké emoce Tabery prožíval po návratu domů? Jak by válku na Ukrajině vnímal jeho dědeček, legionář Zdeněk Štěpánek? A proč se v Česku tak daří politickým „žralokům“? Poslechněte si celý rozhovor!