Rusko se definitivně proměnilo v bezprávní diktaturu. V Kyjevě jsem chtěl zůstat do posledního, popisuje fotoreportér Krupař

7. září 2022

Fotoreportér Stanislav Krupař byl od ledna do srpna letošního roku s krátkými přestávkami na Ukrajině, kde fotil válečný konflikt. „Byla pro mě nepříjemná představa, že tam běhám s foťákem, zatímco moji přátelé s kalašnikovy. Přemýšlel jsem, kdy k tomu přistoupím jinak,“ popisuje fotograf. Jak se fotí válka? A proč Stanislav nenosí balistickou vestu? Poslechněte si celý rozhovor.

Jezdíš opakovaně na Sibiř, máš to tam rád. Podíváš se tam ještě?

To nevím, od 24. února se vnitřně smiřuji s tím, že spíš ne. Byla to moje první myšlenka, když jsem se probudil v Avdijevce na Donbase. To je město, odkud to dřív bylo osm kilometrů do centra Doněcka. Teď jsou to tři kilometry na frontu. Tam jsem se ráno probudil, když Vladimir Putin vyhlásil válku.

Čtěte také

 Do poslední chvíle jsem nechtěl věřit tomu, že by to mohlo probíhat tak, jak to probíhalo. Že bude bombardovaná celá Ukrajina a že Rusko zahájí takovou zvířecí válku.

Když jsem si Putinův projev pustil v přímém přenosu, moje první myšlenka byla, že se už do Ruska asi nikdy nepodívám. A že spousta věcí, které jsou pro mě důležité, jsou ztracené. Možná navždy.

Někde jsi psal, že jsi v Kyjevě chtěl vzít do ruky samopal. Takže je to osobní válka?

Je to osobní. Nebyl to samopal, ale automat kalašnikov, který se koncem února nejen v Kyjevě masově rozdával. Rusové stáli na předměstí Kyjeva a do některých částí pronikly jejich průzkumné jednotky. Ukrajinský establishment to řešil tak, že začal lidem rozdávat kalašnikovy. Potkal jsem tam pár bezvadných lidí, kteří šli a ten kalašnikov si vzali. Mně vrtalo hlavou, co budu dělat, až se Rusové přiblíží dál.

Snažím se dodržovat kodex novináře – nedotýkat se zbraní a nemít se zbraněmi nic společného.
Stanislav Krupař

O tom, že Rusové proniknou do Kyjeva, jsme neměli žádné pochybnosti. Bralo se jako daná věc, že se nám, respektive Ukrajincům, Kyjev ubránit nepodaří. Řekl jsem si, že tam zůstanu úplně do posledního.

Byla pro mě nepříjemná představa, že tam běhám s foťákem, zatímco moji přátelé tam běhají s kalašnikovy. Přemýšlel jsem, kdy k tomu přistoupím jinak, ale na to nikdy nedošlo. Na kalašnikov jsem si ani nesáhl. Snažím se ve válečných zónách dodržovat kodex novináře – nedotýkat se zbraní a nemít se zbraněmi nic společného. I když o nich mám docela dobré povědomí.

Když někdo někde truchlí nebo zažívá bolest nebo intimitu, dám o sobě vědět. To není těžké, když měřím 206 centimetrů, naráží Stanislav Krupař na svoji úctyhodnou výšku. Na snímku s Lucií Výbornou po natáčení

Co znamená zůstat ve městě až do posledního?

Počítal jsem s tím, že budou pouliční boje, že to bude vypadat třeba jako v Grozném v roce 1995. Čekal jsem, že to bude brutální boj dům od domu. Ze začátku se o nás postarala slovenská ambasáda, ale když už to vypadalo tak nahnutě, že Kyjev padne do obklíčení během několika hodin, i slovenská ambasáda se evakuovala.

Rusko se 24. února definitivně proměnilo v diktaturu, která je bezprávní.
Stanislav Krupař

Zůstal jsem sám v bytě mých přátel, který byl poměrně dobře orientovaný. Věděl jsem, že první bomby, nespadnou na můj dům. Počítal jsem s tím, že až tam budou barikády a bude se tam střílet, z Kyjeva neodjedu.

Jak se fotí vypjaté okamžiky? Máš spoustu osobních fotografií, portrétů lidí v těžkých situacích…

Dost takových okamžiků prošvihnu. Jsou fotografové, kteří jsou v tomhle mnohem pohotovější nebo okoralejší. Ve vypjatých situacích s tím mívám problém. Na druhou stranu mi to možná pomáhá, abych s těmi lidmi navázal bližší, důvěrnější vztah a mohl s nimi strávit víc času.

Třeba nemám prvoplánovou fotku pláče na hřbitově, ale ta rodina mě pak vezme k sobě domů a já s nimi strávím další tři dny a dostanu se – alespoň z mého pohledu – mnohem hlouběji.

Někdy je pro mě klíč k těmhle fotografiím nefotografovat. Ne od začátku. Nebo nějak neverbálně poprosit o svolení. Nemusím vůbec nic říkat. Když někdo někde truchlí nebo zažívá bolest nebo intimitu, dám o sobě vědět. To není těžké, když měřím 206 centimetrů.

Třeba si sundám z krku foťák nebo si ho naopak na krk nasadím, dotknu se ho a těm lidem dám jasné znamení, že se k něčemu takovému chystám. Dám jim příležitost, aby na mě kývli nebo máchli rukou, že ne. Když to neudělají, opatrně si fotoaparát přiložím k oku a zkusím udělat pár obrázků. Když to jde, pokračuji.

Čtěte také

Viděl jsi na Ukrajině Tuvince nebo Sibirjaky v ruské armádě?

Neměl jsem příležitost pracovat z ruské strany, to je úplně vyloučené. Fotil jsem výhradně z ukrajinské strany. Bohužel je to jeden z mnoha konfliktů v poslední době, kdy jako fotografové nemůžeme pracovat z obou stran.

Ač mám ruské vízum, teď bych si do Ruska ani netroufl jet. Ten stát se 24. února definitivně proměnil v diktaturu, která je bezprávní. Umím si snadno představit, že když do Ruska pojedu, policie mi tam v batohu objeví nějaké drogy jako záminku a někdo mě pak odtamtud bude špatně dostávat. 

Jak se Stanislavu Krupařovi daří psychicky překonat to, co na Ukrajině zažil? A komunikuje s ruskými přáteli, kteří mají na válku opačný názor? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , agf

Související