Na mezigenerační spory nehraju. Nadávání na mladší generaci mi přijde nesoudné a nepřístojné, míní herec David Matásek

Zajímalo by mě, jaké hodnoty vyznáváte?

Myslím, že úplně základní hodnota, kterou budu bránit, je svoboda – myslet si, říkat si... Dneska se to považuje za samozřejmost, anebo dokonce jsou lidi, kteří dnešek považují za novou totalitu, k tomu bych se chtěl vymezit zásadně, protože nic takového nepociťuju. Jestli to někdo používá jako kritiku této doby, že se nesmí říkat... Není to docela pravda.

Myslím si, že autocenzura je daleko silnější než skutečná, řízená cenzura svrchu. Jsou lidé, kteří se obávají říkat věci, aby nenarazili, ale to přejde. Nemyslím politicky, ale ty „správňácké“. Cítím, že někteří lidé se nechtějí někoho dotknout, třeba co se týče humoru. Říkám: chci si dělat legraci z každého a vy si zase můžete dělat legraci ze mě kdykoliv a jakkoliv.

Je Národní divadlo hodnota?

Jednoznačně. Pro každého to může znamenat něco jiného. Pro mě to znamená velký kus života. Bez sentimentu říkám, že to byla podstatná část života – nejen délkou, ale tou náplní.

Bavíme se o odchodu z Národního divadla, jakkoli tam letos máte v repertoáru dvě novinky, ale asi to není nic divného, že člověk po tolika letech práce potřebuje nějakým způsobem zvolnit. Zejména když tu práci chce ještě dělat.

Čtěte také

Trpíval jsem trémou a doufal, že v divadle vypadne jistič. Pak jsem pochopil, že vyšší moc nezasáhne, přiznává herec David Matásek

Ani ne zvolnit, protože tím, že jsem odešel, jsem naopak přiturbil ten pravý pedál, skoro až na podlahu. Spíš k té hodnotě – ta svoboda rozhodování. Mně je 62 a čekat na ferman, nějaké dispozice, já to nezměním. Je to součást naší profese – čekat na práci, čekat, jestli vás někdo osloví, čekat, jestli zkouším příští týden, v nové inscenaci. Pořád čekáme, jestli se tam objeví vaše jméno. Někdo s obavami, někdo tu práci strašně potřebuje ke svému sebevyjádření nebo k pocitu, že to má smysl.

Takže toto očekávání, a hlavně nesplněná očekávání, toho jsem měl dost, říkal jsem si, že si to zkusím řídit sám. No, jsem naivní, nic si neřídím sám, zase čekám. (směje se)

Všude se psalo: David Matásek odchází z Národního divadla. Ale dokud člověk v té instituci je, tak ji úplně neopustil. Ale jednou přijde ten den, kdy bude poslední derniéra, které se zúčastníte jako herec, a hereckou šatnu vyklidíte. Myslíte, že to obrečíte?

Pořád o sobě tvrdím, že nejsem sentimentální, že nerad vzpomínám, nerad se hrabu ve věcech, které byly, s takovým tím hereckým sentimentem. Tohle nemám. Ale když jsem šel ze zkušebny ve Stavovském divadle a došlo mi, že to je naposledy, tak to bylo zvláštní. Udělal jsem si fotku na mobil. Takhle asi dneska bojujeme proti tomu, abychom se dojímali. Že si to vyfotíme. Odstřihnete to tím tlačítkem. (směje se)

Není to tak, že všechno to, co byste v tu chvíli potřeboval prožít jako loučení, že to tím spláchnete a ulehčíte si to, abyste se tam úplně nerozložil?

Lidé se bojí svých citů a pocitů, takže to tímhle způsobem spláchnou.

Čtěte také

Při psaní někdy křičím. Na meziválečnou střední Evropu se dívám se závistí, že jsem ji nezažil, přiznává Miloš Doležal

Přejdeme od Národního divadla ulici na druhou stranu, kde je malá scéna, slavné divadlo Viola. Seděl tady Miloš Doležal a bavili jme se o jeho básnické sbírce Jana bude brzy sbírat lipový květ. A teď tady se mnou sedí herec, který ve 13 letech začal objíždět recitační soutěže a vyhrával je. Vrací se dospělý David Matásek na místo činu?

Je to po dlouhé době setkání s poezií takhle na dřeň. Je to samozřejmě hodně dané tím prostorem, tou blízkostí lidí. I to téma. To je naprosto zásadní.

Téma se týká odchodu milované bytosti Miloše Doležala – jeho ženy.

Že už Jana nikdy sbírat lipový květ nebude. Myslím, že bez piety, ale zároveň s hlubokou bolestí... A je to myslím i docela návod, jak se s tím vypořádat. Protože to v těch verších všechno je, ten postup od prvotního šoku, sebeobviňování, Boha obviňování, ji obviňování, všechno tam je hezky popsané a schované do veršů. Pro mě to byl zážitek. I třeba setkání s Beatou Parkanovou, která to režírovala. Moc mě to bavilo, byl to krásný měsíc.

Poezie vás vždycky bavila, alespoň podle toho, co jsem si přečetla. To znamená, že v tom pořád jedete svým způsobem?

No jistě. A moc děkuju za příležitost, že jsem se do Violy mohl po dvanácti patnácti letech vrátit. Ten prostor je výborný.

Čtěte také

Česká slamová scéna je unikátní humorem, říká mistr republiky ve slam poetry Matěj Plachta

Čtete poezii?

Jo.

Co čtete?

Hlavně to, co mi doporučí děti. Slam poetry, tomu strašně fandím. Nejsou to žádní nerdi. Nadávání na mladší generaci mi přijde nesoudné a nepřístojné, absolutně to není pravda. Že se někdo snaží rozdmýchávat mezigenerační spory, na to já nehraju. Nesnažím se být věčně mladý, ale nikomu neříkám, že má dělat něco tak nebo tak.

Potřebuje David Matásek k sebevyjádření práci? Čím ho ve Viole uchvátila Jenovéfa Boková? A o čem je připravovaný seriál Bratři a sestry? Poslechněte si celý rozhovor.