Divadlo ve stylu newyorského klubu. Do Violy vrátíme hudbu i poezii, plánuje ředitelka Cibulková
V pražském divadle Viola usedá na dvě židle, vedle herečky je nově i jeho ředitelkou. Jak si s touto dvojrolí Klára Cibulková hodlá poradit? Vyhodí z repertoáru i své kusy? „Pokud neuvolníte židli, na které furt sedíte, tak si tam nikdo jiný nesedne a nedojde k žádné změně,“ myslí si Klára Cibulková, jejíž vizi pro Violu inspirují newyorské večery hudební improvizace i historie divadla samotného. Jakým dílem vyzkouší, zda publikum stále přijímá i poezii?
Vy jste udělala konkurz na ředitelku divadla Viola. S jakým konceptem jste do toho šla?
Ten koncept byl odvozen od toho, že jsem si k sobě přizvala režisérku a autorku divadelních her Martinou Kinskou, se kterou léta spolupracuji. Režíruje mě, udělali jsme spolu před šesti lety jeden projekt, který teď bude mít derniéru a který jsem já produkovala a ona napsala a režírovala. Já v tom i hraji se svým mužem a opravdu jí věřím, sedneme si.
Čtěte také
A druhým člověkem byl Honza Kučera, protože jsem měla touhu a vizi vrátit do Violy víc hudby, která tam historicky měla své místo, ve spojení s poezií i sama. Takže ten koncept byl opřený o ně dva a i o jejich vize. My jsme zrovna včera spolu měli tzv. dramaturgickou radu. Kromě toho, že bych tam ráda vrátila texty literární – jak domácí, tak světové – poezie bude a měla by tam mít své místo. A kromě spojení poezie a hudby pak třeba jenom hudbu, takové muzikantské happeningy.
Včera právě Honza přišel s tím, že spousta herců nádherně zpívá, tak by občas udělal tematizovaný happening: šansonový večer, jazzový večer, dobově tematizovaný, to všechno vymyslíme. Má velký entusiasmus a moc rád se zapojil.
A poezie jako taková také. Jednak bych ráda dělala původní pořady poezie a jednak bych tam ráda pozvala to, po čem tak pátrám a hodlám nakoukávat, co už existuje.
Takže se budete chodit dívat do malých divadel a do klubů?
Ano, ráda bych. Mám už pár tipů, teď to skloubit časově. Takže i to bych tam ráda dotáhla. Plus jsme se včera s Honzou bavili i o dělání jam sessions večerů, protože říkal, že to tady vůbec nikde není, že to neexistuje. Říkal mi právě, že se vrátil nedávno z New Yorku – a já tam také byla na takovém večeru – kde před klubem v deset, v jedenáct večer stojí řada saxofonistů, řada klavíristů a řada kytaristů, jeden po druhém a čekají, až se uvolní místo, aby si mohli zajamovat.
Čtěte také
Takže tam jede jazz celou noc.
Ano, ale ono to v té Viole takto bylo. Když jsem pátrala v historii, tak Emil Viklický vyprávěl o tom, jak tam opravdu jako mladý chodil a čekal, až se ve dvě v noci uvolní ten klavír, aby si za něj mohl po těch bardech sednout mohl si zajamovat.
Něco do domu, něco pryč
V té Viole máte přes 20 titulů, myslím, že ve třech hrajete vy. Jeden jsem ještě nezmínila, to je hra Vděk o afázii, což je téma samo o sobě. Vyhodíte jako ředitelka nějakou svoji hru z repertoáru?
Pokud bych cítila, že na to třeba nechodí lidi, že to přestává být atraktivní nebo že to ztratilo svůj vrchol, tak je to otázka ne úplně na mě, ale i třeba na debatu s panem režisérem. Ale já musím říct, že nemám problém se rozloučit s tím, co mám ráda, protože si myslím, že některé věci mají svůj čas.
Čtěte také
Divadlo je velký proces, představení se vyvíjí. I když to člověk miluje a je mu líto, že už to nebude, bude zas něco jiného. Takový ten princip: pokud neuvolníte tu židli, na které furt sedíte, tak si tam nikdo jiný nesedne a nedojde k žádné změně. Tak si myslím, že to je normálně evoluce, vývoj. Bude mi to asi líto, ale když k tomu budou argumenty a opravdu by na to mělo dojít, tak nemám problém s tím to stáhnout, protože vím, že tam zas bude něco jiného.
Navíc, do toho divadla se to už pak nevejde, to je jako s hračkami. Když mi děti pořád nosily nějaké plyšáky, tak jsem říkala: fajn, ok, ale nějací musí pryč. Když něco do domu, tak něco musí pryč, jinak se tady za chvíli nehneme.
Mně se líbí, že se chcete vrátit k poezii. Mají o to dneska lidé zájem?
Já vlastně nevím, jestli jsem v nějaké bublině – určitě jsem...
Já jsem také v bublině, a třeba když si kupuji knížky poezie v knihkupectví, tak tam skoro nikdo není.
Právě teď to zkoumám ze všech stran. Mám kamarády, kteří provozují poezii s hudbou, herce, kteří dělají Charlese Bukowského – na to se právě chci jít podívat, to mě hodně zajímá. Tak mi vyprávěli o tom, jaký to má ohlas, že jsou to fakt krásné večery. Vlastně tento názor slyším z mnoha stran.
Čtěte také
Nevím, jestli jsem opravdu v bublině příznivců, ale jsem na to sama zvědavá. Koneckonců teď v květnu tam bude Beata Parkanová režírovat nádhernou sbírku básní Miloše Doležala, který ji napsal na jeden zátah po smrti své ženy.
Dostal za ni Magnesii Literu a nedávno tady seděl.
Ano, je fakt úžasná. Je to proloženo sny jeho ženy a já jsem to přečetla na jeden zátah. Sama jsem zvědavá, protože je hodně melancholická, hodně hluboká, ale neuvěřitelně působivá, co to v té Viole udělá.
Měla by v tom být Jenovéfa Boková, která hraje na housle, a vím, že Beata chce té hudby v tomto smyslu využít. Já se na to moc těším a fakt jsem zvědavá, protože to pro mě bude takový pilotní kus.
Čím byl pro Adinu Mandlovou Hugo Haas a čím je pro Kláru Cibulkovou její vlastní manžel-spoluherec? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Život je nejlepší učebnice jazzu, potvrzuje neworleanská hudební legenda Ellis Marsalis
New Orleans slaví 300. narozeniny – jídlem, výstavami a samozřejmě hudbou. Více než čtvrtinu historie města pamatuje zdejší jazzová legenda – Ellis Marsalis.
-
Nemůžu hrát Formana a myslet na to, co na to řeknou jeho známí, načrtává herec Patrik Děrgel
V pojednání o normalizační hře se Patrik Děrgel ujímá role kritika lidské malosti, jakým byl i Miloš Forman. Čím se jím nechal inspirovat? A proč přehnaná úcta umrtvuje?
-
Podobné divadlo v Česku nenajdete. Ve slovenském Zrakáči hrají nevidomí a slabozrací herci
Na první pohled jde o běžné divadelní představení. Slovenský soubor Zrakáč ale běžný rozhodně není. Část účinkujících vůbec nevidí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Rod: Sázka na obranný průmysl může být naším pilířem na 20 let. Po válce bude třeba naplnit sklady
-
Rusko je připraveno na mír, ale musí se mu vyhovět, říká politolog Just
-
ŽIVĚ: Fotbalisté Sparty hrají v Liberec nerozhodně 0:0, Radiožurnál Sport vysílá přímý přenos
-
‚Parchant jeden.‘ Schillerová se opřela do premiéra Fialy kvůli schůzce o obraně. Podle něj ztrácí nervy