Venkovní štace Shakespearovi sluší, říká Špalek z divadla Kašpar. Představení přizpůsobuje i hradu Kašperk

Pojďme na Kašparův velký výlet. 76 zastávek, největší site-specific open-air turné v ČR. Když jsem se koukala, kdy začínáte hrát, kdy končíte a kde všude jste, tak jsem si říkala: on snad chce svoje herce strhat. Anebo jsou herci, co přes prázdniny nemůžou hrát, nešťastní?

Když jsme dělali první oficiální ročník před třemi roky, kde toho bylo míň, pětačtyřicet, padesát představení...

To je málo.

... tak jsem si myslel, že na konci mě lidi proklejou. Přece jenom, to gros je červenec, srpen, kdy se skutečně hraje každý den. V podstatě doma zamáváte a měsíc jste na štacích. Přece jenom, už nám není dvacet, takže jsem si myslel, že na konci toho všeho mi řeknou: hele, bylo to moc pěkný, ale už opravdu ne.

Čtěte také

Jakub Špalek láká do divadla: Rozmarné léto v Celetné a Kašpar na Kašperku

A oni naopak takřka plakali dojetím, ve dvě ráno na nějaké tvrzi po posledním představení, a děkovali za jedno z nejkrásnějších lét, které prožili. Takže bylo jasné, že to nějaké obrovské kouzlo má.

A je to kouzlo pionýráku, je to genius loci toho místa, ve kterém hrajete, nebo co to je?

Je dobré říct, že všech těch skoro 80 představení hrajeme na místech, kde nikdo jiný nehraje. Čili tam není jeviště, není tam hlediště. Musíme si samozřejmě natahat kabely, ale to není to podstatné. Podstatné je, že představení vybíráme podle toho, jakou známe lokaci a snažíme se, aby to byla trefa do černého.

Příklad: ty chceš přijít na Rozmarné léto v Radonicích a já bych v Radonicích nic jiného než Rozmarné léto nehrál. Tím, že víme o tom rybníku a že máme Rozmarné léto, tak tam hrajeme.

Na Kašperk bych většinu našeho repertoáru netahal, ale tím, že máme tu klasiku – Život je sen, Král Lear, teď tam budeme hrát Mrzáka, uvažuje se příští rok znovu o Cyranovi – tak to můžeme dělat. Čili tam je nejkrásnější spojení místa s tím textem.

Že se Král Lear musí odehrávat na hradě, to je celkem jasné. Ale zajímá mě, kde najdete osamělou tvrz, nějakou chalupu nebo statek u cesty, kde okolo vede silnice. Říkám si, proboha, jak v tomto budou hrát.

Čtěte také

Jak vypadal život na hradě Kašperk? Interaktivní prohlídka nabízí pohled do středověku

Kde se to všechno našlo? Podstatná křižovatka je Kašperk, bez Kašperku bychom si o tom nepovídali. Na Kašperk jezdíme, tuším, 25 let.

Velmi se mi chlubil už druhý pan kastelán, co už tam všechno viděl.

Když jsme hráli první sled představení na Kašperku, dopadlo to úplně hrozně. Nikdo nepřišel, pršelo, všechno bylo špatně. Hráli jsme pro pár diváků, nějakou pohádku. Pamatuji si, jak jsem legendárně stál pod stříškou z nějakého laminátu, v promoklé bundě, kouřil jsem svoje cigárko a povídám: ‚nikdo nepřišel, zima jako prase, tady se mi líbí, tady zůstaneme.‘

Původní důvod Kašperku byl, že nejbližší parkoviště tam je 3 kilometry, takže lidi musí pěšky a je tam ticho. U open airu je dnes nejvzácnější ticho, skoro nemůžeš najít místo na open air, kde by nejezdila auta atd. Na Kašperku jsme si uvědomili, že lidi, kteří jdou 3 km pěšky, z toho mají nějaký svůj zážitek. Nejsou líní, zaparkují auto, teď se sbalí do zimy – vědí, že tam bude zima – sbalí si své karimámy, termosky s čajem, zimní bundy v červenci a vypraví se na horu. Takže když tam potom začneš hrát, je tam 250 nadšených lidí už z toho, že tam dorazili, což je skvělé.

Tam jsme hráli tři, čtyři roky, pořád se tam hrálo něco, co bylo primárně vhodný pro ten hrad. A kastelán Zdeněk Svoboda mi pořád opakoval: Jakube, přivez mi sem Richarda III. Já říkám, Zdeňku, to nejde, Richard III. je stavěný na Celetnou, která má devět metrů šířku, ty máš pět a já to tady nepostavím. Kromě jiného, nemůžu vozíčkáře v hlavní roli honit po schodech. Prostě nemůžeme hrát Richarda III. na Kašperku, zapomeň na to. A to se dělo tři roky, každý rok jsme tam hráli něco jiného.

Čtěte také

Být na cestě je náš život. Občas je to dřina, ale stojí to za to, popisuje Bára Hrzánová divadelní svět

Tři roky se tato situace opakovala, až mi došlo, že celou věc můžeme přearanžovat. Že já celé představení předělám, že nezůstane kámen na kameni a naaranžuji to pro hrad. Došlo mi, že to jde. Zkusili jsme to a tam se stalo to, co je pro nás podstatné: najednou jsme uzpůsobili představení místu, začalo to neskutečně dobře fungovat a začaly se tam vyloupávat věci, které se normálně nevyloupnou, kdy ty šutry kolem tvoří jeden celek.

Tehdy jsme začali to, co děláme dodnes. Někam přijedeme, podívám se tam, mám půl dne čas, vezmu si papír, tužku a celé to předělám. Herci jsou natolik úžasní, že jsou to ochotní podstoupit. Říkám jim, že jsou jednotka rychlého nasazení – chudáci přijedou, já řeknu: toto je jinak, to je jinak, ty půjdeš tudy, toto se musí stihnout, vem si baterku...

To je kouzlo toho výletu. Kouzlo výletu spočívá v tom, že každé představení vychází z prostoru a je jedinečné. To je to, co nás na tom znovu a znovu strašně baví.

Už jsem zmínila Krále Leara, což je letošní novinka divadla Kašpar. Jestli jsem dobře četla rešerše, tak byla zvláštní i tím, že publikum se k ní dostávalo postupně. To znamená, že jsem se mohla podívat už na zkoušku, nebo vznikalo představení nějak na etapy?

Na to rád odpovím, protože to zní bláznivě a myslím, že už to nikdy neuděláme. Špatně se mi to vysvětlovalo i vevnitř v Kašparu.

Čtěte také

Když se hraním bavíte, jste jako dítě. Zapomenete, že jste před lidmi a že můžete udělat chybu, pochvaluje si herec Jan Vlasák

Zkušenost je taková, že na venkovních štacích to tomu blankversu Shakespearovu strašně sluší. Až tam, když hrají v open airu, zjistíš, jak to máš hrát – máš to hrát dopředu, nahlas a máš vědět, co chceš říct, protože se všechno utopí v plenéru. Kašperk je toho živým důkazem, tam se skutečně blankvers hraje skoro sám.

Když jsem to věděl, tak jsem otočil pořadí, takže ještě než byla premiéra v Celetné, tak už jsme objeli tři naše nejslavnější štace. Takže jsme Leara, než se premiéroval v Celetné, hráli v jiném aranžmá v Kochánkách, v jiném aranžmá ve Vlksicích a jiném na Kašperku. Primárně se to dělalo pro Kašperk, až potom vznikala scéna.

Takže jsem zakázal, aby se cokoliv do Celetné vymýšlelo, byly jenom kostýmy. V Celetné byly veřejné zkoušky v prázdném prostoru, až potom, co jsme viděli asi deset našich představení, jsme vymýšleli tu scénu. Ta scéna je tak minimalistická, že už to víc nejde. Kdybych nezažil štace, tak už to tak ostré a jednoduché neudělám. Za mě je to krásné.

Jak vypadá fotbalová dystopie ve hře 2084? Poslechněte si celý rozhovor.