Předat péči robotům je nereálné. Lidskost a laskavost nejde naprogramovat, říká zakladatelka organizace MILA Simona Bagarová

Co vás nasměrovalo do této oblasti?

Odjakživa jsem chtěla být dětská zdravotní sestra nebo učitelka v mateřské školce, tíhla jsem k sociálním oborům. Při studiu sociální práce jsem dělala dobrovolnici ve škole pro nevidomé děti, potom jsem pracovala s lidmi po odchodu z dětských domovů, až jsem se dostala k seniorům.

Čtěte také

iROZHLAS

Nejhorší konec? Mít pocit promarněnosti a ležet v posteli, říká Bagarová a radí, jak mít dobré stáří

Z počátku jsem se ale věnovala managementu sociálních služeb. Uvědomila jsem si ale, že mi chybí práce s lidmi. Proto jsem si udělala čtyřdenní pracovní týden, kdy jsem seděla nad tabulkami v kanceláři, a pátý den jsem se věnovala dobrovolnictví v domově pro seniory v ulici, kde bydlím. Možná kdyby tam byl útulek pro psy, tak dnes pracuji se zvířaty, časem jsem si ale v tom našla svoje téma.

Vy jste před sedmi lety založila organizaci MILA. Mila je ženské jméno. Kdo to byl?

Má to dva významy. Zaprvé tam jsou skrytá slova management a laskavost, což jsou dvě témata, na která se soustředíme při naší práci v domovech pro seniory. Je tam ale obsažena i osobní vzpomínka na moji úplně první klientku z doby, kdy jsem dělala dobrovolnici.

Jmenovala se Míla a byla to paní, které bylo asi 96 let, byla zhruba sedm let nevidomá a byla to žena, která dřív pracovala s Adinou Mandlovou a živila se jako modelka. Měla velmi zajímavý, pestrý život, tři roky jsem s ní trávila čas, díky čemuž jsem se dotkla podstaty péče vůbec a dokázala jsem se víc vcítit do toho, co je vlastně dobrá péče.

Co je podstata péče? Každý možná o někoho pečujeme. Co jde dělat líp?

Podstatou péče je lidskost a laskavost. Je to vlastně velmi jednoduché.

Čtěte také

Horecký: V Česku chybí tři tisíce sociálních pracovníků. Důvodem jsou nízké platy, vysoká zátěž a nízká prestiž profese

Jak moc starým lidem chybí někdo, kdo by jim dal čas a naslouchal jim?

Velmi. Přesto jsem zastánce toho, aby lidé dávali i peníze, protože neziskové organizace, které řeší neuvěřitelnou spoustu témat, to také potřebují z něčeho financovat, musejí platit své experty a lidi, kteří tuto práci dělají. Naslouchání a sdílení je ale samozřejmě také potřeba.

Je obecně známo, že lidi ve vysokém věku nejčastěji trpí pocitem osamělosti, nepotřebnosti a neužitečnosti. To, jak naše výkonová společnost funguje, je tak trošku odsouvá na okraj zájmu. Proto je velmi důležité jim dát pocit, že ještě žijí, a ne jenom přežívají.

Pozornost a zastavení je ale, myslím, obohacující pro obě strany. Dokonce si myslím, že kdyby česká společnost měla dobrovolnictví povinné, tak máme půlku problémů vyřešených, protože bychom možná do života dostali daleko větší balanc a jiné úhly pohledu, které jinak míjíme.

Proč se tolik bojíme blízkosti a doteku?

Podle mě se toho bojíme celý život. Je to spojené s naší zranitelností. Proto je tak jednoduché zaseknout se na sociálních sítích, nakupovat nebo někam odjet a neřešit to důležité.

Čtěte také

Na své stáří myslete už ve čtyřiceti, radí ředitel organizace Elpida. Ta nabízí seniorům kurzy i krizovou linku

Vyhýbáme se tomu, co nás vede do nitra nás samých a do hloubky, ve které je zranitelnost. Ve chvíli, kdy nám do života vstoupí péče o někoho, jsme s tím konfrontováni úplně natvrdo. Najednou čelíme obavám, bolesti, smutku a velice těžko se s tím vyrovnáváme, pokud s tím nepracujeme celý život.

A nějaká rada, jak prolomit tyto bariéry?

Já věřím tomu, že péče je synonymum vztahu a že vztahy tvoříme celý život. Proto je nesmírně důležité si na vztahy dělat čas úplně odjakživa. Čas na svoje blízké, čas na svoji rodinu a trávit s lidmi úplně obyčejné chvíle, protože to je velká investice. Je to výživa naší duše, ze které potom čerpáme ve chvíli, kdy už nám nezbyde nic než postel.

Jak moc reálné je, že pečovatelskou službu zastanou jednou humanoidní roboti?

Přijde mi to úplně absurdní. Doufám, že tento záchvat a fascinace technologiemi pomine. Není to totiž vůbec reálné a vlastně neznám nikoho, kdo by takovou péči chtěl. Není to o tom, že vyvinete robota, který lidem přinese čaj, ale o tom, že přijde člověk a řekne staré paní na lůžku, že jste našla hrneček, ze kterého vždycky ráda pila, nebo že jsou k obědu špagety, které jí minule tak chutnaly. To jsou věci, který dělají péči péčí a pomáhají lidem pořád se cítit tím, kým byli celý život.

Jak zlepšit prestiž pečovatelů? A kdy se stane péče hodnotou české společnosti? Poslechněte si celý rozhovor.