Modelky 90. let měly každá svoji tvář. Dnes vypadají fotky všechny stejně, myslí si fotograf Robert Vano

3. prosinec 2025

Velká kolážovitá výstava v Tančícím domě byla prodloužena. Jaké je dívat se na svou vlastní výstavu? „Nemůžu se na to koukat, protože já bych tam dal jiné věci. Ale všichni to chválí, možná je dobré. Já pořád vystavuji to samé, řekli mi, takže teď to vybrali ti mladí,“ přibližuje fotograf Robert Vano. Jak vzpomíná na hnutí hippies v New Yorku šedesátých let? Co je ďábelské ve světě módní fotografie? A co tvoří ranní rituál dnes již osmdesátiletého fotografa?

Roberte, prosím tě. Ranní rituál, káva, cigárko a jóga už proběhly?

Už proběhly, i focení.

Fakt i focení?

Já každý den musím nafotit sedmdesát dva snímků, protože to bylo na začátku, když jsem se ptal, kdy budu úspěšný. Je to o praxi, tak to musím nacvakat, když se mi chce nebo nechce, abych to všechno měl za sebou. Pak kafe a cigáro.

Čtěte také

A cos fotil?

Je super, že je ten digitál. Tak jsem posteli, vedle sebe mám foťák a fotím zkřížené nohy, jak děcka dávají na sítě u moře. Tak cvaknu 72krát, ať to mám za sebou, protože jsem pověrčivý: kdybych to neudělal, tak mě šéf tam nahoře potrestá.

Ta velká výstava, kterou máš v Tančícím domě, byla prodloužena. Já si vlastně neumím představit, jaké to je, koukat se na svoji vlastní výstavu.

Tentokrát to bylo jiné. Moc se na to nemůžu koukat, protože když dělali výstavu a tuto poslední knihu, buď už myslí, že už jsem jednou nohou na druhé straně... Pořád děláš knížky a výstavy, že vystavují to, co já mám rád. Ale je celá nová generace, za dva roky ti bude 80, mladí lidi to možná neznají – nech vybrat ty fotky mladým lidem z tvé tvorby. Tak jsem to nechal.

Nemůžu se na to koukat, protože já bych tam dal jiné věci. Ale všichni to chválí. Možná je to dobré. Já pořád vystavuji to samé, mi řekli, takže teď to vybrali ti mladí. Je hezké, že to prodloužili, že tam chodí hodně lidí.

Odcházení a pohled vpřed

Já se k výstavě ještě vrátím. Expozice vede z New Yorku přes Milán, Paříž do Prahy. Ty jsi odešel z Československa v 60. letech a o 30 let později jsi odešel z New Yorku zpátky do Prahy. Co bylo těžší, zmizet odsud, anebo odejít z New Yorku?

Proces odjíždění byl stejně lehký tam a zpátky, protože já nevěděl – když si mladý, nám bylo 18, vůbec nic jsme nevěděli, že je nějaká železná opona. Jak jsi ještě drzý jako mladý: my nemůžeme umřít, přece umírají jenom starý lidi. A povedlo se to. Pak byl těžký ten začátek, neuměl jsem anglicky, uměl jsem jenom dvě slova: Yellow Submarine.

Čtěte také

To jsou špatná slova do začátku v Americe.

Řekli ale, že to je dobré, že ostatní se naučím. A pak kde budu bydlet a peníze, jestli budu fotograf. Já nemyslel, že tady zůstanu, já jsem jenom chtěl vidět svoji mámu, protože jsem se 30 let nemohl vrátit a oni mě nemohli navštívit. Všichni už odešli na druhou stranu – táta, babička, děda – byla jenom maminka. A pak tady založili časopis Elle a já dostal nabídku dělat kreativního ředitele. Já myslel, že tady budu dva roky.

A vrátíš se do New Yorku.

A vrátím se do New Yorku. Já tam všechno nechal, dal do depozitářů, všechno tam zůstalo. Když to nevyzvedneš, tak to prodají, nebo já nevím, co s tím. Já to vždy prodlužoval a prodlužoval a teď už jsem tady, já nevím...

Třicet let?

Takže víc než kdekoliv. Ono to nebylo těžký, ale já se většinou nerad vracím, protože to chci mít ve svých vzpomínkách tak, jak si to pamatuji. Teď bych se vrátil domů po 50 letech a on by tam byl nějaký Prior a vymaže mi to vzpomínky. Radši jdu dopředu, do Trutnova, kde jsem nikdy nebyl, ono mi to bude připadat hezké, protože nevím, jak to vypadalo předtím.

Když jsi viděla tvář, věděla jsi, kdo to je

Ty jsi řekl, že máš moc rád modelky z devadesátek, když už tady některá jména padla. Právě Carla Bruni, Paulina Pořízková, Linda Evangelista, Eva Herzigová. Byly tak jiné, nebo proč je máš rád?

Mám je rád, protože každá... možná, že jsem starý, ale všechna děvčata mi dnes vypadají stejně. Mají pusu jak kachny... Všichni vypadají stejně.

Tam tenkrát každá měla svůj charakter. Když jsi viděla tvář, tak si věděla, kdo to je. Možná je to víc byznys. Tím, ve škole učím, tak se ptám: na prvním místě jsou peníze, řeknou.

Čtěte také

Když se ptali nás, první bylo, že sex, když mi bylo 18. Teď je prvním všechno možné a sex už vůbec není, nevím, dostávají asi nějaké očkování.

Jo, něco tam bylo. Já ráda sleduji Paulínu Pořízkovou, protože mi přijde pořád krásná. Ale ty fotíš radši lidi bez vrásek, že ano. Nebo už to neplatí?

Ne, když fotím pro sebe. Ale tenkrát i v časopisu to tak bylo; jak mi řekl můj pan starý fotograf. A vidím, jak lidi fotí dneska: máme workshop na portrét, oni jdou fotit, udělají ‚tratatatata‘ a má tam asi 200 fotek.

Něco tam bude.

Ale když já jsem se snažil vybrat člověka – nemusela to být jenom holka, může to být krásná židle, prostor nebo kluk – snažil jsem se, abych s tím člověkem už nemusel dělat nic, víš? Stačí jedna fotka, protože když se mi líbí a je krásná, bude krásná hned na první. A když vypadá blbě, můžeš udělat 800 fotek a bude vypadat blbě.

Ono se to ulehčilo tím, že jsem nemusel retušovat. Udělal jsem fotku, mně se líbila, líbila se i v redakci. Ale dnes nevím. Buď je to o penězích a tím, že nebyla umělá inteligence – já ji mám taky, ale jenom s ní se hádám, protože děti mi to daly do telefonu. Protože já se nehádám s nimi, tak se hádám s inteligencí.

Ale tenkrát jsme pracovali dopředu, protože jsi musela nafotit filmy, vyvolat, udělat snímky z toho snímky a pak se to naskenovalo, abys to měla na Vánoce. V srpnu jsme šli na Island, fotili jsme ve sněhu a v lednu jsme šli na Lanzarote a fotili něco teple. Ale dnes se všechno naskenuje na pozadí a ani nevím, jestli bych to chtěl dělat.

Jak se proměňoval svět módní fotografie? Jak došlo k potlačení hnutí hippies? A jak Robert Vano vzpomíná na šéfku známou z filmu Ďábel nosí Pradu? Poslechněte si celý rozhovor s hostem Lucie Výborné.

autoři: Lucie Výborná , jkh

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.

František Novotný, moderátor

setkani_2100x1400.jpg

Setkání s Karlem Čapkem

Koupit

Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.