Při psaní někdy křičím. Na meziválečnou střední Evropu se dívám se závistí, že jsem ji nezažil, přiznává Miloš Doležal

Vaším krajem je Vysočina. Proč je důležité vědět, kam patřím, a být vpleten do rodného kraje?

Čtěte také

Vzdorovat smrtelnosti poezií je čiré bláznovství, ale nic jiného mi nezbylo, říká básník Miloš Doležal

Já jsem taková divná konzerva. Věřím na to, že člověk má někam patřit, že to není náhoda, kde jsme se narodili. A máme se snažit porozumět tomu místu, svému domovu a nějakým vrstvám. Lidé žili před námi, my žijeme v nějakém čase, a taky někdo bude po nás… Je to prostě kontinuita života a lidství. 

Člověk se může světa a vesmíru dotknout a pochopit ho skrze jedno jediné místo.

Věřím na to, že člověk se může světa a vesmíru dotknout a pochopit ho skrze jedno jediné místo. Někteří i moderní filozofové tvrdí, že nejlepší je to doma u ohně, u kamen nebo krbu, že tam vznikají nejdůležitější věci. Já si to myslím taky. A pak jsem ještě navíc samozřejmě zvědavý, co se v tom domě, kde žiji, a v té krajině odehrávalo přede mnou. Já žiji v krajině, která v 70. letech 20. století dostala takovou „ťafku“ – pod námi v údolí bylo městečko Zahrádka, které bylo v 70. letech zbouráno a zatopeno přehradou Želivkou, Švihovem.

Pestrost nebyla jen v Praze

Čtěte také

Šumava litera cení přeshraniční vztahy. Hitler knihy nesnášel, místní tradici přiškrtil, říká spisovatel Sichinger

Devět příběhů v knize Tady nikdo není, jen já, to je devět osudů židovských obyvatel střední Evropy 20. století. Většinou známe spíš jejich slavné příbuzné nebo osobnosti, kterých se svým osudem dotkli. Byl prvním a jasným adeptem strýc Franze Kafky?

Tam nešlo ani o toho Kafku, ale skutečně o toho strýce. A já jsem trošku takový nostalgik, který se dívá na tu střední Evropu – třeba meziválečnou – s takovou zvláštní závistí, že to nezažil.

Když se podíváme, co ta střední Evropa v kulturním sférách dokázala třeba jenom v literatuře, když tady vedle sebe mohl žít Jaroslav Hašek a Franz Kafka a Karel Čapek, a co se dělo v architektuře a v hudbě… To je přece nesmírně plodné a tak bohaté. A řekl bych špičkově evropské, čeho jsme se po roce 1990 absolutně ani nedotkli v té úrovni. Takže v tom jsem nostalgik a dívám se na ten svět se závistí.

Židovští sousedé byli tmelem těch obcí a dodávali tomu takovou šťávu, jedinečnost.

A uvědomil jsem si, že ta pestrost nebyla jen v Praze, že to nebyla jen ta pražsko-židovsko-německo-česká Praha, ale ani třeba Brno, ale i malé vesnice, i malé samoty, kde ti židovští sousedé byli tmelem těch obcí a dodávali tomu takovou šťávu, jedinečnost. Pan doktor Siegfried Löwy v malém městečku Třešť, strýc France Kafky – naprosto jedinečná, originální osobnost. První tam měl motorku Puch a oni si z něj dělali legraci nebo mu dělali naschvály. A byl to takový starý mládenec, který mluvil fistulkou…

Budu citovat z vaší knížky. „Kafka rozepsal: ‚Abych nově ztělesnil svého strýce, venkovského lékaře, jemuž se vší a největší účastí říkám někdy Švitorka, protože má nelidsky jemnou, staromládeneckou, ze staženého ptačího hrdla vycházející vtipnost, která ho nikdy neopouští.‘“

Čtěte také

Stará Karviná bylo krásné město a dobře se tam žilo. Spousta lidí by chtěla město zpátky, říká spisovatelka Lednická

No právě, on tak jako skřehotal. (směje se) Byl to takový univerzál. Byl porodník i zubař, a prostě chirurg. Všechno uměl a byl taky sociálně citlivý, takže pomáhal těm chudším – třeba i zadarmo. A zase si bral větší peníze od těch bohatších... A Franze Kafku velice ovlivnil. Samozřejmě už tam byly ty předzvěsti té jeho nemoci, tuberkulózy, a on ho učil spát při otevřeném okně, koupat se nahý ve studené vodě a tak dále. Ten vztah mezi tím synovcem a strýcem byl prostě velice jemný a hezký; až do konce se o něj staral. V závěru života pak i jeho tělo převážel vlakem do Prahy. Takže tam šlo o tu originální osobnost, toho Siegfrieda.

Spočítal si, že to nedá, a rozhodl se vzít si život a nenastoupit. Je to srdnaté, je to strašně silné.

Doktor Löwy se měl 20. října 1942 dostavit na seřadiště u Veletržního paláce k deportaci směr Terezín. Na místo ale nedorazil. Co se stalo?

Bylo mu tehdy přes 70 let a věděl, že to nedá, že prostě není schopen ani fyzicky ani psychicky odolat tomuto šílenému tlaku, někde se mačkat v dobytčích vagónech až do Terezína... A pak samozřejmě tušil, že to bude někam na východ, do nějakého koncentráku. Spočítal si, že to nedá, a rozhodl se vzít si život a nenastoupit. Je to srdnaté, je to strašně silné. I ty okolnosti – já jsem našel i ohledací list, policejní zprávu, co se tam všechno dělo před jeho smrtí. Muselo to být veliké osobní drama. Nesnášel injekce, ani je nedával jako lékař. A musel si dát smrtící injekce, rozhodl se vzdorovat té hrůze smrtí.

Vlásky se držím naděje

Možná někdo četl 1945: Léto běsů, což je kniha, kterou jste taky sepsal vy. Rabování, mučení… Podobné příběhy. Já mám, Miloši, s vašimi knihami trošku problém – nechci přestat číst, ale někdy na chvíli musím, opravdu si musím odpočinout. Jak tu tíži nesete vy? 

Čtěte také

Unavený člověk v kanclu proti tunám železa, líčí námět Vln Mádl. Recitovaly se verše, vzpomíná novinářka

Těžce. Já jsem zrovna dopsal knížku, která se týká 50. let. Nechci se nějak holedbat nebo vytahovat na světlo nějaké věci, ale jsem z toho strašně vyčerpaný a držím se takovými vlásky nějaké naděje, protože to jsou takové bažiny... S odstupem let můžete některé věci analyzovat, nejste součástí těch běsů, těch rodin, které jsou tak těžce postižené. Já prostě někdy křičím. A jak tomu čelit? Každé ráno se snažím probudit malou holčičku, která se jmenuje Naděje a vzít ji za ruku a jít s ní tím dnem.

Kdy vyjdete knížka o 50. letech a už víte titul?

Ano, Buď připraven k udání. To je příběh učitele, který zakázal dětem nosit pionýrský šátek, tak ho udali a on šel pak na tři roky do kriminálu. Mělo by to vyjít někdy po Novém roce. 

Kdo to byla Krásná Helena? Jaká rodinná historie ji pojí s Milošem Doležalem? Proč je důležité chodit na „osudová místa“? A čím je výjimečná Doležalova rodná Vysočina? Poslechněte si celý rozhovor.