Čerstvé potraviny získáváme od řetězců, trvanlivé jedině během sbírek, vyzývá ředitelka potravinové banky

Vy jste po nezdařeném pokusu o emigraci přijala místo účetní u Československého lunaparku. Byla to prevence proti něčemu, co by vám a vašim třem dětem mohla udělat StB?

Určitě. Tím, že jsem se pokusila s dětmi o emigraci, bylo proti mně vedeno trestní řízení. Pro nedostatek důkazů ho uzavřeli, ale pořád bylo riziko, že mě zavřou a moje tři děti půjdu do dětského domova. Když jsem uviděla inzerát, kde byl konkurz na učitelku, tlumočnici a ekonomku do lunaparku, říkala jsem si, to by bylo úžasné, v lunaparku mě nikdo hledat nebude, budu cestovat po světě. Tak jsem se na konkurz přihlásila.

Čtěte také

Nocleženky pomáhají lidem bez domova přečkat zimu. V noclehárnách je díky nim každý automaticky přijat, vysvětluje šéf Armády spásy

Sedm let jste s československými lunaparky strávila v zemích bývalého Sovětského svazu. To jste musela vidět neuvěřitelné věci. Bylo místo, kde jste tam nebyli, nebo jste za sedm let stihli objezdit skoro všechno?

Skoro všechno. Byli jsme i v asijské části. Pro lunapark – pro zaměstnance – jsem byla něco jako táta, máma. Řešila jsem jejich problémy, psala a četla jsem jim dopisy, řešila jsem věci, na které nestačili. Přátele jsem si vždycky našla ve státě, kde jsem zrovna byla.

Jak to tam vypadalo ve vašich vzpomínkách, když si vybavíte cestování z místa na místo? Sedm let je dlouhá doba. Byl tam nějaký pokrok za těch sedm let, když jste se vraceli zpátky na nějaká místa?

Vůbec ne. Bylo nepříjemné, že s lunaparkem jsme stáli s maringotkami v nějakém parku, a vždycky byl park plný ležících mrtvol – byli to opilci samozřejmě, nebyly to mrtvoly. Neustále jsme museli řešit, že přiběhly děti a říkaly: „Tamhle leží nějaký člověk! Leží tam za maringotkou!“ Pak už si na to zvykly, ale bylo nepříjemné to pořád vidět. Byla tam prohibice. Vodka se prodávala jen ve vyhraněných obchodech v přesnou hodinu, obchody byly zamřížované, stáli u toho policajti.

Čtěte také

iROZHLAS

‚Zvládli to velmi dobře.‘ Před 30 lety se volyňští Češi vrátili zpět do vlasti, kde začínali od nuly

Viděla jste krásné věci?

Viděla. Krajina je nádherná, našla jsem tam mnoho krásných lidí, mnoho skvostů. To, co je bývalému Sovětskému svazu společné, to byl takový bordel všude. Nepořádek, zápach, křivé baráky, neposekaná tráva... Když jsem potom v devadesátém roce jela do české vesnice, nemohla jsem tomu věřit. Netušila jsem v té době, že existují české vesnice. Když jsem poprvé přijela do vesnice Malá Zubovština...

...takže jste byla u volyňských Čechů?

Jo. Koukala jsem jako blázen. Byly tam domy, které měly zasklená okna, nerostly tam kopřivy, plaňky stály na plotech, nebyly povalené. Vypadalo to tam jako u normálních lidí, kteří se starají o svůj prostor. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem jak v Jiříkově vidění.

Potravinová banka – jak jste se k tomu dostala?

Trochu jako slepý k houslím. Dělala jsem ředitelku Olivovy nadace v Říčanech, jezdila jsem tam pro potraviny pro naše klienty. Všechny potravinové banky mají nejvyšší orgán valnou hromadu složenou z odběratelských organizací. Byla jsem člen valné hromady a při první valné hromadě jsem hodně kritizovala hlavně systém – nebyla tam žádná evidence, nebylo jasné, co přijala banka za potraviny, komu je odevzdala, kolik toho bylo...

Měla jsem takovou kritiku, až jsem byla zvolená předsedou. (směje se) Ale naštěstí jsem byla předseda jen čestný, nebrala jsem žádný plat, pracovala jsem stále v Olivově nadaci, ale můj úkol byl nejenom nastolit pořádek a systém, ale taky sehnat peníze na provoz. Sháněly se velmi těžko.

Jediný způsob, jak získat trvanlivé potraviny a drogerii, je ta sbírka, která je vždycky na jaře a na podzim.

Dneska už potravinová banka funguje tak, jak byste si představovala?

Je to tak. Postupně se všechno daří. Loni se nám podařilo koupit obrovský areál, kde máme sklady a prostor pro parkování aut, je to opravdu skvělé, mám z toho velkou radost.

Den solidarity začíná zítra, každý může pomoct jednoduše – nakoupí trvanlivé potraviny nebo drogerii. Když jsem podívám na www.sbirkapotravin.cz, najdu tam všechno, co zítra budu potřebovat.

Čtěte také

Jídlem plýtváme hlavně doma. Prodejci by se měli inspirovat v Německu, říká ředitelka potravinové banky

Je to tak. Každý den svážíme z řetězců všechno, co se neprodalo, a to jsou čerstvé věci – pečivo, ovoce, zelenina, uzeniny, mléčné výrobky. Ale trvanlivé věci téměř nedostáváme. Ony se nekazí, je možné to prodávat i po expiraci, tak nám to obchody nedávají. Jediný způsob, jak získat trvanlivé potraviny a drogerii, je ta sbírka, která je vždycky na jaře a na podzim.

Až budu zítra tlačit nákupní vozík, ráda bych si představila někoho, kdo ty moje trvanlivé potraviny, drogerii a všechno, co nakoupím, zužitkuje.

Máme dvě sociální skupiny, které jsou nejsilnější z těch potřebných. Jednou jsou to osamělí senioři – vdovy, vdovci. Když si představíte náklady na bydlení a energie v Praze, každý pochopí, že za jeden důchod to nelze pokrýt a ještě mít na jídlo. Druhá skupina jsou samoživitelky a samoživitelé. Jestli mám malé dítě do tří let a ještě třeba další trošku starší, nemůže chodit do práce, musí to protlouct, než dá dítě do školky. Tyhle dvě skupiny – těch je nejvíc.

Pak je určité procento lidí s hendikepem nebo psychicky nemocných, nebo lidi, kteří jsou v momentální krizi a brzy ji překonají. Ale tyto dvě skupiny jsou nejsilnější. Pomáháme jim moc rádi, protože to potřebují.

Po revoluci pomáhala s přesidlováním volyňských Čechů. Jak se k té práci dostala? A co ji na vysoké škole naučila její učitelka a později blízká kamarádka Jiřina Šiklová? Poslechněte si celý rozhovor.