Unavený člověk v kanclu proti tunám železa, líčí námět Vln Mádl. Recitovaly se verše, vzpomíná novinářka

Fascinovali vás na tom ti lidé, kteří měli mezi sebou nějakou zvláštní chemii, způsob, jakým redakce fungovala nebo to, jak se zachovali ve chvíli, kdy už se to zlomilo a 21. srpna nám vběhli Rusové do této budovy?

Jiří Mádl: Těch rovin bylo několik. Určitě dynamika těchto událostí, která mi přišla skvělá, skoro jako akční film. Potom osobnosti redaktorů, protože já jsem chtěl studovat žurnalistiku nebo diplomacii a zahraniční redaktoři jsou něco tak napůl, také vysílaní s mandátem, že někde budou chvilku působit. To se mi líbilo.

Čtěte také

„Na rozhlasovou vlnu přichází kovový tón.“ Vysílané komentáře odsuzovaly dění po lednu 1968

Potom nemůžu nezmínit jednu konkrétní věc: Když byl Rostislav Běhal zavolán ke Karlu Hoffmannovi ráno do kanclu na Ústřední správu spojů, ten mu dal tu lživou zprávu a dal mu za úkol ji přečíst celému Československu, potažmo celému světu.

To mě fascinovalo – zodpovědnost toho unaveného člověka v kanclu, který se navíc dozví, že se sem valí tuny železa několika armád a on musí s tím papírem v ruce udělat naprosto zásadní rozhodnutí. Kdyby ho tehdy neudělal, tak se o tom možná dnes učíme jinak a celý svět by na to nazíral jinak. To byl úplně ten nejzásadnější stavební kámen mé snahy.

Jaká byla atmosféra pár dní před 21. srpnem v redakci.

Jana Šmídová: Pro mě to bylo strašně složitý, protože táta byl v té době už těžce nemocný a už jsme věděli, že není cesty zpátky, že to je neléčitelný nádor na mozku. Ležel v nemocnici v takovém polobdění. Chodili jsme za ním a všechno nám docházelo.

Jana Šmídová, novinářka|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Na druhé straně, když se dějí věci, tak jde člověk do rozhlasu. Ona tam atmosféra houstla právě tím, že jsme tenkrát měli to, co zařídil táta – přístup k zahraničním agenturám. Přeci jen tam bylo tolik osobností, redaktoři sami měli různě kontakty, takže jak se všude houfovaly jednotky, cvičení a jenom lehké uklidnění... Myslím, že to ti lidé čekali, ale zároveň věřili, že k tomu nedojde.

Atmosféra byla dost vypjatá. Ještě jako elévka jsem běhala mezi redakcí vysílání do zahraničí a nosili jsme dálnopisy a podobně. Ale dvacátého jsem byla v rádiu na noční směně ve vysílání pro zahraničí a už večer začaly chodit první zprávy, kolem desáté, že jsou pohyby už nikoli vně našich hranic, ale uvnitř naší milované země – že leckde už jsou pozorovány pohyby těžké techniky a že už někde přistávají letadla. Takže bylo, jak se říká, vymalováno.

Ještě se vrátím k tomu, že jste tehdy byla elévkou v redakci mezinárodního života. 21. srpna 1968 jste běžela k rozhlasu, dostala jste se dovnitř – a co jste viděla?

JŠ: Úplně dovnitř, tam nahoru, jsem se nedostala.

Jak to vypadalo tady před barákem?

JŠ: Přesně tak, jako je to v tom filmu. Za to jsem Jirkovi strašně vděčná. I když je to napůl hrané a napůl dokumentární, tak přesně tak to tady vypadalo. My jsme samozřejmě byli v absolutním šoku, Přišla jsem z té noční, už ráno zvonily telefony a hučely nám nad hlavou velké vojenské stroje.

Čtěte také

V ulicích zněla střelba, hořely barikády, a Československý rozhlas vysílal. Kdo je skutečným předobrazem hrdinů filmu Vlny?

Bylo to úplně šílené, doprava kolabovala, tak jsme běželi k rozhlasu a tady byly tanky a různě se střílelo. Tady jsem poprvé ve svém životě viděla mrtvého člověka. Kdysi jsem viděla nějakého strýčka, který v 80 letech pokojně zemřel obklopen rodinou. Tady naopak někdo ležel, na něm vlajka nasáklá krví a takové boty, které vypadaly, že mohou patřit devatenáctiletému člověku. Byly velmi módní, to mi z toho zůstalo.

Shlukovala se tu spousta lidí, kteří vůbec nevěděli, co se děje, protože to byl takový střih do jejich životů. Věděli jsme, že Sovětský svaz je takový nebo makový, každý na to měl nějaký názor – čím víc jsme o tom četli, tak jsme věděli, že to tam není tak, jak bychom si představovali. Ale že sem najednou vtrhnou a další čtyři země včetně armády Německé demokratické republiky… Ty teda brzo stáhli, protože to bylo asi „zu viel“ na pohraničí, kde operovali.

A teď se lidi snažili v šoku vysvětlovat okupantům, kteří bohužel většinou skoro ani rusky neuměli, jak se ukázalo, protože to byly ploché tváře – jako je to dneska.

Čtěte také

„Svobodu,“ provolával ukrajinský kompars Vln s nevhodným přízvukem. Zamaskovala jej umělá inteligence

Ono je to koneckonců i ve filmu, protože ten chlapec, který tam má hlídat ústřednu, ruský voják, je vlastně Asiat.

JŠ: Ano, to dělá Putin dneska, že vyčerpává ty republiky. Zase analogie.

Takže když se nám zjevil opravdický Rus, tak se zoufale snažili vysvětlovat, že tady není žádná kontrarevoluce: „A jak vy, vyslanci vlasti Puškina, můžete toto dělat?“ Nikdy nezapomenu, jak plynně začal tento člověk, takový starší pán, recitovat tomuto seržantovi, který seděl jak sfinga na tanku, Puškinovy verše. To si nikdo nevymyslí, co se tam dělo.

A pak taková euforie a nejrůznější epizody, bohužel někdy s hodně tragickým koncem, které pokračovaly skoro celý týden po celé Praze a byla to lekce na celý život.

Na mě by spíš než tlak toho, že to stojí strašně peněz a hromadu úsilí, dopadly ty osobnosti – Petránek, Šťovíčková, Dienstbier – které vám asi věří, že to uděláte dobře, že to nepokazíte. To by mě úplně odbouralo. Měl jste to v hlavě, když jste to točili?

Čtěte také

„Československý rozhlas končí své vysílání, v naší vrátnici jsou vojáci. Držte nám palce!“ loučili se hlasatelé

JM: Měl jsem to v hlavě, ale člověk se musí v jednu chvíli vydat na odvážnou dráhu a zbavit se toho, protože jinak by ho to paralyzovalo. Myslím, že mi k tomu pomohli i oni: v nějakou chvíli samozřejmě byli ještě uzavřenější a mluvili ke mně způsobem, jako kdybych psal třeba seminárku.

Ale jak sami vyprávěli dál a dál a možná někteří i znovu, tak se jim vracely především emoce a jako by ustupovala ta fakta, faktografické věci. V tu chvíli věděli, že to mě nejvíc zajímá a i v nich to rostlo. Řekli: Jo, hlavně ať tam jsou emoce. Jako kdyby se mi to snažili sami ulehčit.

Jaké analogie s dneškem vidí ve filmu vlny Jana Šmídová s Jiřím Mádlem? Poslechněte si cely rozhovor.