Turistou ve vlastním městě. Mladí Aleppané objevují krásy starého města, od kterého je odřízla válka

15 fotografií

U Antiochijské brány, jednoho z hlavních vstupů do starého aleppského města, se v sobotní podvečer mezi pouličními prodavači schází asi třicet mladých žen i mužů. Očividně se ale nechystají na trh pro vajíčka ani pro olivy.

Sraz je u Antiochijské brány v Aleppu|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas

„Tyhle akce děláme jako součást poválečného léčivého procesu. Snažíme se organizovat procházky každou sobotu,“ vysvětluje Antoine Makdis, příslušník aleppské křesťanské menšiny, který se chystá těmhle mladým Aleppanům za chvíli ukázat další z aspektů života v historickém centru.

„Na dnešní procházce potkáme místní lidi, kteří nám ukážou, jak využívali různá zákoutí starého města ke svým dětským hrám. V historických městech Blízkého východu nemáme žádná hřiště, takže si lidé vymýšleli vlastní hry.“

Antoinovi pomáhá s organizací aleppská Arménka Zila Demirdžijánová: „Chceme, aby mladí Aleppané lépe poznali své město. I když sem třeba chodí, tak nevědí nic o tom, kam vedou které dveře a co je čeká uvnitř. Mladí jsou zvědaví, ne že ne. Ale nevědí, odkud začít. A my jim poskytujeme takový rozcestník.“

Aleppo v posledních letech stíhala jedna katastrofa za druhou - od války po zemětřesení|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas

Turistou ve vlastním městě

Vyrážíme z hlavního súku do jedné z postranních uliček starého města a potkáváme Amm Amíra, kterého Antoine kontaktoval za účelem dnešní procházky. Starousedlík vypráví, jak na schodech, v uličce s malým placem nahoře, hrávali jako děti hry s dřívky zvané „túš“.

Starousedlík Amm Amíra Starousedlík vypráví, jak na schodech, v uličce s malým placem nahoře, hrávali jako děti hry s dřívky zvané „túš“|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas

Pozorně poslouchá i Džamíl, student architektury. „Jsem sice z Aleppa, ale staré město vlastně neznám, takže se o něm chci dozvědět něco víc. Zvlášť moje generace sem v důsledku války nechodila. Teď máme konečně příležitost to tu poznat líp,“ přibližuje.

Když začala syrská občanská válka, byl Džamíl v první třídě. Dalších 14 let neměl šanci se do starého města, kde se bojovalo, podívat. „V roce 2008 bylo Aleppo hlavním městem islámské kultury. Byla tu velká osvětová aktivita. Mou generaci už to ale nepotkalo,“ dodává.

Není důlek jako „džoura“

Popocházíme dál do jiné uličky před malou mešitou. Rostou tu dva morušovníky a Amm Amír dělá patou pod jedním z nich důlek a rozdává kuličky.

Antoine Makdis je příslušník aleppské křesťanské menšiny. Procházky po městě organizuje, aby přispěl k poválečnému léčivému procesu|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas

Kuličky! Říkám zúčastněným, že jsem jako malý v Česku také hrával kuličky. Antoine nadšeně všem oznamuje, že Češi také hrají kuličky, což budí velkou zvědavost. A když dodávám, že důlku říkáme skoro stejně jako Aleppané, jsem jejich! Ve zdejším dialektu se totiž důlek řekne „džoura“.

Po seznámení se s pouličními hrami starého města velí Antoine k ústupu na rozlučkovou zastávku do jednoho tradičního aleppského zmrzlinářství, které – na rozdíl od kuliček – většina těchhle mladých zná. A zná také zdejší specialitu, zmrzlinu v kakaové oplatce zvanou búšoko.