Dětský entusiasmus vás úplně sebere, říká Roman Zach o natáčení pohádky Zrození alchymistky

Čtěte také

Pohádky po babičce ztvárnili režiséři čtyř zemí. Všechny spojuje melancholie, popisuje režisér filmu David Súkup

Jak jste se stal alchymistou?

Jestli myslíte ten příběh, tak s mou ženou cestujeme a shodou okolností jsme se dozvěděli o zázračném místu, kde jsou v lesích schované kamenné skulptury. A říkali jsme si, že to je úplný filmový ateliér a že o tom musíme někomu říct, aby se o tom natočil film.

A asi týden nato jsem měl telefonát od producenta, který mi říkal, že mají pohádku, kde je alchymista. A tam na první stránce bylo to, že hrdina se prochází kolem úst pravdy a podobných skulptur. Říkal jsem si, že mě dohnal osud, ale zároveň trochu zklamaný, že nám ukradli téma. Ale ani jsem to nedočetl a volal jsem zpátky, že to beru.

Děti vás dostanou do příběhu

Namalujete mi nějakou runu?

Samozřejmě, ale rozdíl mezi čarodějem a alchymistou je, že čaroděj může čarovat okamžitě, ale alchymista na to potřebuje prostředky – kouzelnou hůl, prach, a pak tu runu vyčaruje. Nemůžu vám ji vyčarovat, protože hůl ani prach nemám, a alchymisti jsou tady od toho, aby nezneužívali svou kouzelnou moc. Ale pak, až to vypneme, mám zbytek v batohu a soukromě vám jednu runu namaluji.

Co si myslím, že je nejtěžší, je hraní v takzvaném green boxu, zelené krabici. Dívala jsem se, jak Viggo Mortensen v závěrečné scéně Pána prstenů velí stotisícové armádě v boji proti zlu a říkala jsem si, jak těžké musí být uvěřit, že za mnou je ta armáda, eventuálně že předem mnou je něco, co mám vykouzlit…

Čtěte také

„Koni neporučíš.“ Zvířata udělala ze Zlatovlásky akční film, říká herec Tomáš Weber

Nemáme takový formát, ale pár scén, před zeleným pozadím, kdy vám řeknou, co všechno se dodělá v postprodukci, tam je. A je to zvláštní disciplína, míchá se tam profese a zároveň ten nesmysl. Tváříte se zlostně, nebo velkolepě, ale kolem vás nikdo není, rozdáváte úkoly, díváte se za horizont a oslovujete spousty lidí, a přitom tam nikdo nestojí, jen pár lidí, co drží kameru a mikrofon. Říkáte si, co když to nedodělají…

Tam si často říkám, teď kdyby mi zavolali děti, já to měl omylem zapnutý, a řekl bych jim – děti, teď nemůžu, tatínek pracuje. Ale Zrození alchymistky je neuvěřitelné v postprodukci. A pak to vidíte, a říkáte si, že to dává smysl.

Jaké bylo partnerství s dětskými herci?

Skvělé, byly ověřené režisérem a scenáristy. Dětský entusiasmus a nadšení bylo tak velké, že vás to sebere. Jste zažití v rytmu, že je něco náročného, zvláštního, točit výtvarné scény, které v reálu působí divně. Ale ty děti vás dostávají do příběhu, protože tím žijí, furt čarovaly ty runy, takže děti vás dostanou. Dostal jsem karavan a děti byly vedle mě. A to bylo peklo. Ale jejich nadšení bylo skvělé, skrze ně jsem se víc dostával do příběhu. Takový standard, který si herec řekne, že stačí, tak vlastně nemůže stačit, protože děti jsou intenzivní a dostávaly mě do soustředěnosti.

Jak se Roman Zach dostal ke skládání muziky? Poslechněte si celý rozhovor.