Sklep plný domácího jídla, práce a modlitba pomáhají některým překonat hrůzy války na Ukrajině. Ale i pokud je někde klid, je to jen dojem

Taťána Vasiljevna bydlí se svým manželem Nikolajem Ivanovičem v hezkém a upraveném domku v jedné z malebných vesnic kolem města Dnipro.

Nikolaj ukazuje na zdi fotografie předků paní Taťány, kteří tady založili velký grunt, bolševici jim pak všechno sebrali – až na domek, ve kterém si teď povídáme.

Až dvacítka národností - a všechny žily poklidně

S díky odmítám domácí koňak i víno, paní Taťána prostírá stůl, nalévá čaj a začíná vyprávět o tom, jak chodila čtyři kilometry pěšky do školy, jak studovala na vysoké dopravní škole, jak pracovala jako ředitelka jednoho z velkých dopravních podniků v Dnipru, ale srdce ji pořád táhlo do rodné vesnice.

Taťána Vasiljevna se svým manželem Nikolajem Ivanovičem|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

„Moji předci přišli z Běloruska a já jsem čistokrevná Běloruska. V roce 1794 do této vesnice carevna Kateřina II. přestěhovala 200 běloruských rodin, které tady začaly obdělávat lněná pole. Len se tady ale neujal, zato všechno ostatní roste jako z vody. Máme rádi práce na zahradě a milujeme hlavně rajčata, letos to ale příroda nějak nestíhá. Letos je chladno,“ vypráví.

Taťána Vasiljevna vzpomíná, jak tady dřív všichni žili družně. Bělorusové, Litevci, Rusové i Ukrajinci – jako pan Nikolaj, celkem přes dvacet národností. Taťána Vasiljevna nechápe, jak proti nim mohlo Rusko rozpoutat válku.

Čtěte také

Měly koníčky, sny a naději na budoucnost. Od ruského vpádu na Ukrajinu o dětech z pěstounské rodiny nikdo nic neví

„Velmi mě to bolí. Chci, aby byl mír a aby maličké děti válku nepoznaly. My nejsme politici a asi nerozumíme všemu, co se děje, ale přeju si, aby se všichni mohli vrátit domů. Jsem velmi společenský člověk a mám spoustu dobrých přátel, ale hodně jich odjelo do ciziny. Chci, aby se vrátili a všechno bylo jako dřív. A spoléhám se na Boha. Nikdy jsem se nemodlila tak jako teď. Modlím se ráno i večer a prosím Boha, aby nám vrátil mír.“

Ještě nejméně jednou tolik

Taťána se nejen modlí, ale také pracuje: šije ukrajinské vlajky, kterých je nedostatek. A poté, co jsme vypili fantastický černý čaj, přešli jsme k dílu… přesněji řečeno do dílny paní Taťány Vasiljevny. Vytáhla ze skříně materiál, modrou a žlutou látku, posadila se ke svému šicímu stroji a pustila se do práce. Takových vlajek už ušila čtyřicet a v nejbližších dnech se chystá ušít dalších čtyřicet, nejméně.

Paní Taťáně se vracejí vzpomínky na druhou světovou válku: „Tehdy se u nás schovávala spousta lidí z města. Naše rodina ukrývala židovskou rodinu z Dnipra. Dědeček byl totiž prozíravý a vybudoval velký a hluboký sklep. Žili tam celou válku – až do roku 1943, kdy se fronta od nás vzdálila. Ten sklep má víc než sto roků, kolem jezdí náklaďáky a sklep se začal hroutit. Už není bezpečný.“

Ptám, se, kam se tedy schovají, kdyby Rusko, nedej bože, začalo vesnici bombardovat. Jako kryt poslouží sklípek se zavařeninami.

Zásoby pro všechny

Paní Taťána mi ukazuje sklep, kde by se mohli schovat v případě náletu. Je to jediné místo, které je bezpečné, protože je nad námi železobetonová deska. Všechno je tu domácí, včetně melounu, kukuřice, hrachu, švestek, jahod, brambor… tady se zkrátka daří všemu.

„Rozdávám to sousedům a přátelům. Sami všechno nesníme, ale můj manžel má rád, když je všeho hodně. Můžeme tím zásobit celou vesnici.“

Jako výslužku si odnáším nejenom meloun ve slaném nálevu a domácí rajčatovou šťávu, ale také pocit velkých obav o všechny tyto milé, pohostinné a přátelské ukrajinské lidi.