Když se reklamní fotograf potkává s trolly. Finské podivno je subžánrem fantastiky, říká Michal Švec

Michal Švec je držitel Řádu finského lva za výjimečné zásluhy o šíření povědomí o finské kultuře. Co je to tzv. finské podivno?

Finské podivno, to je takový specifický proud finské literatury, beletrie, který vychází z žánrů jako je sci-fi, fantazie, magický realismus, horor a dalších, ale v takové velmi specifické finské odnoži.

Finská literatura hodně dlouho stála na realismu; psaly se příhody ať už z města, nebo z venkova, ale bylo to všechno realistické vyprávění o těžkém životě ve Finsku. To se trošku změnilo kolem roku 2000, kdy hlavní proud už nechtěl psát pořád jenom realisticky, ale chtěl do literatury vnášet nové světlo, nové nápady a ideje.

Čtěte také

Chtěli jsme udělat fantasy, ale zároveň se držet českých kořenů, říká režisér pohádky Princezna zakletá v čase

Zejména spisovatelka Johanna Sinisalo napsala v roce 2000 knihu Ne před slunce západem, která vypráví o reklamním fotografovi. Ten najde v lese mládě trolla, vezme si ho domů a stará se o něho.

Kniha velmi zaujala i způsobem, jak je zpracovaná, protože jsou to takové střípky, útržky různých žánrů. Velmi zaujala i finské kritiky, vyhrála nejprestižnější finskou literární cenu Finlandia, kterou do té doby získávaly klasické romány. Nebylo zvykem, že by to vyhrála kniha, kterou můžeme zařadit možná do fantastiky obecně.

Na to začali navazovat další a další autoři. Teď je finské podivno takový subžánr finské fantastiky, který dominuje finské literatuře. Pořád se píšou i realistické věci, ale literatura se daleko víc otevřela trendům a zpracovává finskou mytologii, různé finské pověsti a právě magický realismus, který nějak jako přesahuje hranice nám známého světa a zpracová je literární formou.

Stezky Finskem

V poslední době se v souvislosti s cestovním ruchem hodně mluví o overturismu. Ten asi ve Finsku nehrozí, nebo ano?

Ne, Finsko naštěstí je země, která turismem není až tak přesycená. Jsou některá místa ve Finsku, kde turistů je hodně, ale jsou to spíš jednotlivá místa. Když chcete někde po Evropě ještě cestovat do země, která je krásná, má toho co nabídnout a nebudete se tam tlačit v davech turistů, což bohužel už je dnes třeba případ Norska nebo Islandu – třeba Island nebyl až tak zalidněn turisty, dnes už to bohužel neplatí.

Ale ve Finsku je naprosto úžasné, že máte kolikrát stezku celý den úplně sami pro sebe a najdete tam pořád klid, který na mnoha místech Evropy, ale i světa, bohužel už turistům chybí.

Čtěte také

Overturismus po česku. Kterým místům turisti více škodí, než prospívají?

Jak je to tedy turisticky atraktivní země? Má co nabídnout?

Má rozhodně co nabídnout. Záleží, co od toho čekáte. Finsko je země, která je hodně rovinatá na jihu, na severu v podstatě taky – nejvyšší finský bod má 1324 metrů, takže nižší, než naše Krkonoše.

Ale Finsko je úžasné divočinou. Obrovská rozloha lesů, jezernaté plochy a potom spíš kopce než hory, bychom asi řekli v Laponsku, to jsou místa, kde můžete hodiny a celé dny bloudit, nenarazíte na žádného živého člověka. Prohání se tam stáda a jednotliví sobi, potkáte losa. Můžete mít štěstí a pozorovat i medvěda nebo další zvířata a hrozně si tam odpočinete. To mě na Finsku vždy nejvíc fascinuje, že ta krajina sama o sobě uklidňuje, protože není nějak dramatická, je spíš klidná, pozvolná, rovinatá a dokáže neuvěřitelným způsobem uklidnit, odpočinout si.

Takže taková aktivní dovolená ve Finsku, kde nemusíte překonávat velká převýšení, protože Finsko je rovinatá země, na rozdíl od Norska, kde se pořád drápete do kopců a je to neuvěřitelný klid pro duši, pro dovolenou, kterou člověk asi chce zažít.

Temné konce s nadsázkou

Když se vrátíme k literatuře, ze čtenářsky vděčných autorů byl podle vás nefinštější humorista Arto Paasilinna, známý je třeba jeho Autobus sebevrahů. Čím?

Arto Paasilinna napsal spoustu knih – myslím, že kolem 40 nebo i víc. Do češtiny je jich přeloženo asi 15, takže i u nás je velmi populární. Je to autor, který s velkou nadsázkou dokázal zpracovávat témata, která nejsou někdy úplně radostná, ať už to jsou jako deprese nebo sebevraždy, alkoholismus, ale dokázal si z toho dělat legraci a tím způsobem na ně upozorňovat.

Čtěte také

„Tma umožňuje vidět věci, které světlo přezáří.“ Petr Stančík o světech fantazie a letech vesmírem

Jeho knihy obsahují různé polohy. Jsou to knihy, které jsou úžasně absurdní, úžasně humorné. Ať už je to třeba Autobus sebevrahů o kolektivní sebevraždě klubu sebevrahů, který se rozhodne pronajmout si autobus, odjet s ním na Nordkapp a sjet z útesu.

K tomu nedojde.

K tomu nedojde, ale pak kniha ještě pokračuje dál. Sebevraždy jsou velmi temné téma a velmi důležité pro společnost ve Finsku. Dnes už to neplatí, ale Finsko bylo zemí, kde byl jeden z nejvyšších počtů sebevražd na osobu – to bylo v době, kdy Arto Paasalinna tuto knihu psal. Takže jakým způsobem si jednak dokáže dělat legraci a jednak témata otevírat, aby se o nich diskutovalo, aby si obyčejní lidé o nich četli a přemýšleli.

Paradoxně u nás nejznámější díla, historické romány Mika Waltariho, nijak s Finskem nesouvisí. Přesto je bezkonkurenčně nejznámějším tamním autorem. Považujete to za paradox?

Když potom čtete s povědomím o finské historii, tak romány, i když se odehrávají ve starověku, v Egyptě, Řecku, v Římě, i když se odehrávají před mnoha tisíci lety, tak ony minimálně z finské nálady nebo historické situace docela vycházejí.

Třeba slavného Sinuheta Mika Waltari psal na sklonku 2. světové války, kdy bylo jasné, že Finsko ne úplně vyhrálo válku se Sovětským svazem, i když si zachovalo nezávislost. Taková melancholie, odevzdání a tragédie i z toho Sinuheta docela čiší, jak potom na konci odchází do vyhnanství, tam nějak dožívá a pořád vztahy s rodnou zemí, s Egyptem jsou takové komplikované, problematické. I tak se dá číst Egypťan Sinuhet.

Čtěte také

Ani slaná, ani sladká, výrazná i neurčitá, přesto jde o specialitu. Nejlepší finské lohikeitto vaří chlapík původem z Egypta

Je pravda, že Mika Waltari měl ohromný záběr. Psal i o Finsku, některé historické romány a další věci, ale zdaleka nejznámější jsou právě jeho starověké nebo středověké historické romány.

Shodou okolností teď překládáte nějaké jeho dílo. Co to je?

Teď překládám tři Waltariho dramata. Waltariho dramata zas tak známá u nás nejsou, uváděla se jen Čarodějka, ale už je to pár let. Waltari napsal celkem 26 dramat, některá stojí za to, některá méně.

Já překládám dvě dramata historická. Jedno je Achnaton ze slunce zrozený; říká se tomu taková kostýmní zkouška na Egypťana Sinuheta, to napsal na sklonku 30. let a zkoušel si na tom dobu staroegyptské 18. dynastie a postavu Achnatona, která je potom velmi výrazná v Sinuhetovi. Ta hra nevím, jestli by měla ještě šanci dnes být uvedena na divadle, to možná ne, ale je to hrozně zajímavé čtení i vzhledem k tomu, že z toho potom vyrostl Sinuhet.

Druhé drama je potom Paracelsus v Basileji, které se odehrává v 16. století. Hlavní postavou je medik Paracelsus, otec lékařů moderní medicíny.

A poslední drama, to je takový objev, který ani ve Finsku není moc známý, protože ho objevili až z Waltariho pozůstalosti na konci 20. století. To drama se jmenuje Poslední lidé, je z počátku 50. let a Waltari ho psal za vrcholící studené války a jaderného zbrojení. Je to taková sci-fi apokalypsa, kde proti sobě stojí dvě znesvářené velké země. Jedním předobrazem by byly Spojené státy a druhým Sovětský svaz, a ty úplně zničí celou planetu. Lidstvo, posledních pár lidí odletí na Měsíc a tam to s nimi dopadne špatně. Takže taková až trochu mrazivě aktuální hra z 50. let.

Jak se překladatelé vyrovnávají s nástupem umělé inteligence? A jaké změny očekává Michal Švec v kulturní politice? Poslechněte si rozhovor.