Raději zešílet v divočině je existenciální story hodná smíchu. Úspěch ve Varech nás překvapil, říká spisovatel Aleš Palán

Čtěte také

Žít si po svém můžete i v paneláku, nemusíte do divočiny, přibližuje hrdiny své nové knihy Aleš Palán

Co jste si pomyslel, když vás oslovil slovenský režisér Miro Remo, že chce setkání se šumavskými samotáři zfilmovat? 

To jsem si říkal: ježkovy zraky, zase nějaký další dokumentarista… Protože byl v pořadí asi čtvrtý nebo pátý. Ta kniha byla od začátku velmi úspěšná, takže to filmaři evidentně četli.

A chtěli. 

A chtěli. A i čtenáři to chtěli. Chtěli třeba ty samotáře – že by je navštívili nebo že by si je vzali. Mohl jsem mít cestovní kancelář a sňatkovou kancelář, to jsem vyloženě prošvihl.

Ozvalo se několik režisérek a režisérů s tím, že by to zfilmovali. Mně nepřišlo nic vzdálenější. No a pak se ozval Miro a zaujal mě svojí empatií. Znal jsem jeho film Arsy-Versy, který je o jeho strýci, což je taky takový podivín, který se zajímá víc o netopýry než o lidi. A aby jim opravdu rozuměl, tak se pověsí hlavou dolů někam za trám do stodoly. Hrozně zajímavý, invenční člověk. A Miro na jednu stranu až nesmlouvavě důkladně, na druhou stranu s láskou o něm udělal krásný film.

Zaujalo mě, že rozumí tomu šumavskému tématu podobně jako já, že je to docela temná, ale i smíchu hodná existenciální story. Udělal jsem si takové síto, zavolal jsem svým přátelům a s Mirem jsme jich zhruba šest navštívili. On si vybral trojici – pokud Klišíky pokládám za jednotlivce, protože jsou dvojčata – a začalo se točit. No a rozjel se ten nečekaný příběh.

Odešel v největší radosti

Z anotace filmu, který vypráví o podivínských dvojčatech, až mrazí. „Franta sní o úniku, o létání, o světě za zdmi, které ho svazují. Zvítězí ponorka, nebo je nakonec rozdělí až smrt?“ Stalo se to druhé, a to nečekaně brzy. Druhý den po ceremoniálu ve Varech byl František nalezen mrtvý v Ohrobci nedaleko Prahy. Ví se, jak se to přihodilo? 

Toto je pro mě a pro Mira strašně živá rána. Byli jsme ještě celí rozjuchaní z toho naprosto nečekaného vítězství. Vůbec z toho, že se dokumentární film dostal do hlavní sekce v Karlových Varech a že to vyhrál.

Čtěte také

Třicet let jsem nevěděl, co je pohyb. Nabídka tančit přišla jako dar z nebes, říká vděčně spisovatel Hartl

František se to dozvěděl od Mira telefonem, protože záznam v televizi šel s nějakým zpožděním oproti reálu. František byl nadšený. Plánovali jsme, že budeme jezdit po besedách – Miro, František, já. Pak během pár hodin došlo k této pro mě pořád nepochopitelné události.

Policie to měsíc vyšetřovala, vyloučila cizí zavinění. Zjevně došlo k nešťastné nehodě, k nějakému uklouznutí na břehu, na prudkém travnatém svahu. Byl jsem přímo na tom místě, na úrovni hladiny jsou velké ostré kameny. Fabuluji si to tak, že tam František, který neměl ruku, zavrávoral a praštil se hlavou. A ráno ho pak našli utopeného. Odešel v největší radosti.

Napsal jste, že František odešel na samém vrcholu ve stylu prokletých básníků. Přitom předtím utekl přinejmenším dvakrát hrobníkovi z lopaty.

Společní kamarádi mě ještě poučili, že v době, když jsem Klišíky neznal, tak taky ještě dvakrát. Takže minimálně čtyřikrát to vypadalo, že František skončí na druhé straně světa.

Ale on měl život rád, opravdu chtěl lidem něco říct. Byl exhibicionista, což o sobě takto říkal opakovaně. Byl schopen přijít do cizí hospody, kde nikoho neznal, a začít recitovat své básně.

Žil úplně na hraně. A tentokrát se to převážilo na druhou stranu.

Asi si umíte představit, s jakým ohlasem se to mohlo setkat. Divný, vousatý, bezruký chlap přijde a začne tam něco recitovat. Ale on byl strašně komunikativní, nesmírně přátelský. Žil úplně na hraně. A tentokrát se to převážilo na tu druhou stranu.

Boj o přítomnost

Pro Respekt jste v červenci napsal vzpomínku na „nezkrotnou duši směřující za všech okolností ke svobodě.“ Jaké bylo jeho – nebo možná jejich – pojetí svobody?

Čtěte také

Šumava litera cení přeshraniční vztahy. Hitler knihy nesnášel, místní tradici přiškrtil, říká spisovatel Sichinger

Jako boj o věčnou přítomnost. Svoboda, pro ně i společenská, hrála podstatnou roli v undergroundu na konci 80. let. I ve filmu zaznívají jejich proukrajinské postoje úplně explicitně.

Ale svoboda je u nich schopnost užít si opravdu každý okamžik života. Když jsem tam byl a odjížděl jsem večer po dni stráveném zážitky a pitím a povídáním, tak to byl skutečně naplněný den. Stalo se toho strašně moc a vypadalo to, že to trvalo týden.

Čemu přičítáte ten čtenářský, ale i divácký úspěch příběhu lidí, kteří by raději zešíleli v divočině?

Moc nevím. Když jezdím po besedách a lidi se pořád ptají na tuto šest sedm let starou knihu, tak v ní nacházejí jiné fazety. Každého oslovuje něco jiného, jiná persona, protože v knížce je celkem osm rozhovorů a film Mira Rema se soustředil jen na bratry Klišíky.

Film i kniha byly ze začátku takovými podceňovanými dětmi. Uspěl jsem s nabídkou až u čtvrtého nakladatele.

Pro mě je to pořád překvapující, ale shodou okolností film i kniha byly ze začátku takovými podceňovanými dětmi. Uspěl jsem s tou nabídkou až u čtvrtého nakladatele, což se mi nestává. Většinou mám to štěstí, že nakladatel moji knížku chce.

I Mirův film byl v nějaké fázi koproducenty a dramaturgy podceňován, co vím. Nebylo snadné ho dofinancovat a nevěřilo se tomu. Takže úspěch ve Varech a i úspěch na předpremiérách – byli jsme na Šumavě i v Praze a teď bude jižní Morava a Slovensko – je překvapující. Všechny sály byly vyprodány. 

Jak úspěch knižní předlohy změnil sourozencům Klišíkovým život? Co Aleši Palánovi dala pracovní zkušenost z nakladatelství Kalich? A čemu se věnuje připravovaná kniha Jen řekni Sokolov? Poslechněte si celý rozhovor!