„Tma umožňuje vidět věci, které světlo přezáří.“ Petr Stančík o světech fantazie a letech vesmírem

Existuje dárek, a nemusí být nutně vánoční, který vám kdy udělal vůbec největší radost?

Já obecně hrozně rád dostávám dárky. Když pominu narození dětí, což nejsou tak úplně dárky, asi největší radost mi udělala knížka. Vzpomínám si, že jsem kdysi dostal od maminky knížku, která mě dost zásadně změnila, a to bylo první české vydání Tolkienova Hobita aneb Cesty tam a zase zpátky, s krásnými ilustracemi Jiřího Šalamouna.

Fantazii autora jste musel určitě ocenit už jako malý kluk. Ale dar, který vám nadělila maminka, byl ve vás, jak jste napsal: „Roztočila setrvačník imaginace, který se dodnes nezastavil.“ Tím, že pro vás vymýšlela pohádky o víle Zpěválce poletující vesmírem v raketě vydlabané z vlašského ořechu. To byl velký dar, ne?

Určitě. Dar imaginace se jí pokouším vracet tím, že teď pro ni zase píšu knížky a příběhy, které ona ráda čte.

Jak jste si jako dítě představoval Ježíška, který nosí dárky?

Já jsem v tom měl docela zmatek, protože když jsem byl malý, zrovna probíhala na plné pecky normalizace a Ježíšek byl dost sekulární. Pamatuji si, že u nás doma se na to hrálo, samozřejmě. Tatínek vždycky zazvonil, dokonce jsme měli i zlaté prasátko na stěně, které rodiče udělali baterkou. Ale ty bytosti byly spíš mytologické než křesťanské.

Čtěte také

Čeští čerti nejsou zlí, jen nahlouplí. Pohádky od Drdy a Lady polidštily nebe i peklo, říká režisér Zdeněk Troška

Já jsem si ho představoval jako takového létajícího skřítka, trošku takového supermana.

Takže něco mezi skřítkem a supermanem, ale létal.

Mrňavý superman. On totiž létat musel, protože jinak by se nedostal na náš balkon. To jsem pochopil, když jsem čekal venku na chodbě, že mohl přiletět jedině balkonem. Musel skákat.

Neleká vás někdy neohraničenost vlastní fantazie?

Zamlada jsem se trošku bál, že se zblázním, protože hodně přemýšlím o takových nebezpečných tématech. Nořím se do závratných výšin i hlubin rád. Ale nakonec jsem asi nejnormálnější z celé rodiny, takže teď už mi to, myslím, nehrozí.

Je to velké dobrodružství. Koneckonců, do vesmíru už se asi nepodívám ve skutečnosti, ale ve fantazii jsem tam byl mnohokrát. Možná, že to je lepší než realita.

Záhady temnoty

„Mrkev ho vcucla pod zem.“ To zní hororově. To je nějaké trauma z dětství, nebo kde jste k nápadu, jak postrašit začínající zahrádkáře, přišel?

Naopak. Já jsem už jako dítě miloval podzemí. Miloval jsem podzemní chodbě a sklepení všeho druhu. K mým povinnostem každý den, protože jsme měli kamna na uhlí, patřilo chodit do sklepa s kýblem, s uhlákem pro uhlí. Byla to taková dobrodružná cesta, kde bylo několik labyrintoidních příšer, například samovolně se spouštějící čerpadlo, které čerpalo ze studně, kapající voda a podobně.

Zároveň jsem se toho bál a zároveň mě to lákalo. Tento pocit jsem se pokusil přetavit do této knížky pro děti, která je tak trochu hororová, ale nakonec dobře skončí. Konec dobrý vše napraví.

Čtěte také

Postava zdravotní sestry se mě držela. Mám v sobě stejnou temnotu, přiznává čerstvá držitelka Českého lva Klára Melíšková

Takže jako kluk jste se temnoty, tmy nebál?

Bál jsem se jí, ale zároveň mi dělala dobře. Temnota má spoustu výhod.

Například už jako dítě jsem objevil takovou rozkoš z fosfenu – to jsou takové ty zářivé obrazce, které vznikají, když si mačkáte oční bulvy. Nesmí se to moc přehnat, abyste si je nerozmačkal. To lze jenom v temnotě, která vznikne nejenom tím, že zavřete oční víčka. I oční víčka propouštějí určité světlo, takže je potřeba pořádná tma.

Stejně jako takové záhadné úkazy: třeba že světélkuje syrové maso, například kuřecí, když ho nasolíte. Nebo když rozlepujete samolepicí kancelářskou obálku, tak to krásně svítí. Ale to vidíte jen v absolutní tmě. Tma má spoustu výhod a umožňuje vidět věci, které za denního světla nejsou vidět, protože je to světlo přezáří.

Kosmická dobrodružství

Hexalogie H2O o partě kamarádů, to je vaše nejúspěšnější série?

Co se týče prodaných knih, tak určitě. Navíc se to vynásobí šesti, takže ano. Mám na ni pozitivní ohlasy, vím, že na tom vyrostla minimálně jedna generace dětí. Ale zdatně tomu konkuruje podobně rozsáhlý projekt Jezevce Chrujdy, což je pro menší děti, tak kolem šestého roku. Těch už je myslím třináct. Teď vyšel zatím nejnovější díl, Jezevec Chrujda zavařuje robota. Těch je tedy víc než dvakrát víc, ale zase jsou kratší, takže těžko říct, která z nich je rozsáhlejší.

Tentokrát, v šestém dílu H2O se vaši hrdinové vydají do kyberkosmu, v sedlech steampunkové polní kuchyně a musí projít pláněmi videoher i temnou říši darknetu. Komu je tato kniha určena?

To je vždy určeno těmi hlavními hrdiny. V prvním díle to byli čtvrťáci, takže řekněme 10 let. V každém dalším díle jsou o rok starší, takže jestli dobře počítám, tady v tom díle tuším patnáct. Tím pádem je to ideální pro tuto věkovou kategorii, plus mínus dva roky. Ale hrozně záleží na tom, jak jsou čtenáři nastavení. Vím, že to čtou i desetileté děti, stejně tak jako si to rádi přečtou dospělí.

Čtěte také

Nefunkční družice restartujeme laserem. Na oběžné dráze začíná být plno, říká kosmický popelář Klinga

Ale základna je u šestého dílu kolem 15 let. Už tam hrdinové mají spolu vztahy. V pátém díle byl návod na líbání, tak tady už to umějí.

Šestý díl dobrodružné sci-fi ságy H2O s podtitulem Otázka zrcadlové sfingy je tedy už poslední?

My jsme o tom s ilustrátorkou Galinou Miklínovou hodně přemýšleli, protože původně jsme si říkali, že jich bude sedm, což nám přišlo jako pohádkové číslo, které bychom měli naplnit. Ale já už si nejsem jistý, protože v tom sedmém jim bude šestnáct, to už nejsou děti, snad ani mladiství, to jsou už téměř dospělí. Možná mají někde i volební právo v tomto věku.

A já nevím, jestli se pro tuto kategorii půdorys party kamarádů hodí. Taky se přiznám, že zatím vůbec nevím, kam bych je poslal. Oni byli totiž už skoro všude. První díl byl pod vodou, další díl v ponorce, pak byli v povětří, létaly, podívaly se na jinou planetu v kosmu. Pak byly v minulosti, v budoucnosti, teď v kyberprostoru. Tak kam bych je tak ještě poslal? Uvidíme. Možná, že mě něco napadne.