Někdejší sídlo sovětské tajné policie dodnes budí u Moskvanů respekt. Za totality jím prošly tisíce vězňů

Svůj rukopis na Lubjance zanechal mimo jiné architekt Alexej Sčusev, autor Leninova mauzolea
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Svůj rukopis na Lubjance zanechal mimo jiné architekt Alexej Sčusev, autor Leninova mauzolea
0:00
/
0:00

Nejdřív „Čeka“, pak GPU a NKVD a nakonec KGB. Sovětská tajná policie nesla za svoji dlouhou historii různá jména, jedno ale zůstalo po celou dobu stejné, a to její moskevské sídlo Lubjanka. Před sto lety tam bolševici zřídili jedno z nejobávanějších vězení. A tak se svého času říkalo, že z Lubjanky je nejkrásnější výhled v Moskvě – dalo se z ní prý totiž dohlédnout až na Sibiř.

Na to, že je to jeden z dopravních uzlů v samém centru Moskvy a k velkému kruhovému objezdu se tu sbíhá několik ulic, je tu až nezvyklý klid. Dá se říct, že dokonce i jindy spěchající řidiči tudy projíždějí ukázněně. O to, přitahovat zrovna tady na sebe pozornost, totiž nikdo moc nestojí.

„Není to zrovna místo, kde by se lidé scházeli. Nikoho by ani náhodou nenapadlo si tady na ulici udělat třeba mejdan,“ říká paní Serafima, která právě prochází okolo dominanty místního náměstí, majestátní budovy ze žlutých cihel.

I když sovětská tajná policie mnohokrát změnila svůj název, byla budova známá jako Lubjanka vždycky jejím ústředím – a i dnes v ní sídlí její nástupnická organizace FSB.

Čtyři kostely

„Ulice jménem Lubjanica se nacházela ve středověkém Novgorodě. Když ale v 15. století Ivan III. dobyl Velký Novgorod, nechal přemístit jeho obyvatele do této části Moskvy a oni na počest svého rodného města toto místo nazvali Lubjankou,“ přibližuje původ místa Irina Mirinovová z organizace Memorial.

Jen několik desítek metrů od sídla někdejší sovětské tajné policie stojí takzvaný Solověcký kámen - památník obětem politických represí

Stejnojmenné náměstí až do bolševické revoluce obklopovaly čtyři kostely, dnes z nich nezbyl jediný. Místo jednoho se třeba tyčí průduch z metra. To ale není rozhodně jediná ze změn, která tohle místo po roce 1917 čekala.

Solženicyn, Tupolev i Wallenberg

02770880.jpeg

„Tehdy se tu nacházelo něco úplně jiného – dům patřící pojišťovací společnosti Rossija, která ho pronajímala. Čekisti ho znárodnili a všechny vystěhovali,“ vypráví průvodkyně Irina. Honosná budova se pak změnila v jedno z nejobávanějších míst v celé Moskvě. Podle paní Varvary se někteří lidé zdráhali tudy vůbec chodit.

Zdejším vězením prošly mezi roky 1920 a 1991 tisíce lidí. Jak dodává Irina Mirinovová z organizace Memorial, nejvíc lidí tady sovětská tajná policie držela ve 30. letech: „V roce 1937 jí prošlo okolo dvou a půl tisíce lidí. Vězení bylo určené pro ty největší kontrarevolucionáře z pohledu sovětského státu.“

Od spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Alexandra Solženicyna přes konstruktéra Andreje Tupoleva až třeba po zachránce maďarských Židů Raoula Wallenberga.

Minulost zametená pod koberec

„A jelikož masové zatýkání nabíralo na rozsahu, rostl i počet zaměstnanců centrálního aparátu v této budově. Proto byla původní budova postupně přestavená,“ pokračuje Irina.

Nepřizvali k tomu tehdy nikoho jiného, než jednoho z nejprominentnějších architektů své doby – Alexeje Ščuseva, který je kromě jiného také autorem Leninova mauzolea. „Nejdřív jí dostavěli dvě patra, ale ani tak to nestačilo, a tak začali zabírat i sousední domy,“ dodává průvodkyně.

V roce 2008 byla budova Lubjanky zařazená na seznam kulturních památek. Ještě před pár lety v ní bylo i nevelké muzeum KGB, po tom teď ale není ani stopy. Temná kapitola z minulosti totiž není zrovna něco, co by si dnešní ruský stát chtěl připomínat.

Spustit audio
autoři: Ivana Milenkovičová, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související