Před minulostí trošku utíkám. Bolí mě nespravedlnost spáchaná na lidech, přiznává Charlotta Kotíková, pravnučka Tomáše Garrigua Masaryka

19. září 2025

Po linkách ze Spojených států amerických mluvila Lucie Výborná s pravnučkou Tomáše Garrigua Masaryka Charlottou Kotíkovou. Narodila se v roce 1940 do rodiny historika umění Emanuela Pocheho a Herberty Masarykové. Jako mladá si kvůli svému původu užila v komunistickém Československu šikanu, posměšky, vyslechla si, že nebude přijata na žádnou školu ani do zaměstnání. Také proto, aby podobného osudu ušetřila svoje děti, emigrovala s rodinou do Spojených států amerických.

Otevření obálky s údajně posledními slovy Tomáše Garrigua Masaryka je samozřejmě naše velké téma, už za pár minut se obálka otevře. Napadá vás, co by v ní mohlo být?

Skutečně ne. O obálce samotné jsem se dozvěděla letos v létě. Byla jsem překvapená, že jsem o tom nikdy neslyšela ani od tety, ani od maminky. Jsem sama zvědavá, co v tom bude!

Čtěte také

Jmenovat se Charlotta po babičce Masarykové a chodit do školy v 50. letech, to asi nebylo jednoduché, že jo?

No úplně ne. (směje se)

Předhazovali vám vašeho pradědečka?

Záleželo na učitelích. Bylo to hrozně komplikované právě tím, že jsem úplně nevěděla, o co jde. Někteří učitelé byli až příliš „tatíček Masaryk tohle a tamhleto“, jiní byli zase: „To byl strašný člověk, střílel do dělníků, byla to hrůza!“ Takže já jsem z toho byla zmatená.

Kdo vám podal nakonec ten správný výklad? Taky bych jako dítě byla zmatená, někdo říká to, někdo ono, někde cítím tichou úctu, jinde slyším hrozné věci. Kdo mi tohle doma vysvětlí?

Máma s Aničkou a babička, tedy „babida“. (směje se) Když jsem přišla domů a řekla jsem nějaké takové nesmysly o něm, nevolila nejjemnější slova a řekla mi, že to je všechno blbost. Vracení se k těmto všem událostech, vám řeknu, je pro mě strašně vyčerpávající.

Planetu si kazíme příšerným způsobem, je potřeba, abychom si k sobě našli cestu.

Vážím se toho, že společně s vámi do té minulosti můžeme vstoupit, protože zanedlouho už nebude nikdo, kdo by nám o tom vyprávěl, a myslím si, že je to docela důležitá věc a že to potřebujeme slyšet. Tato historie nesmí zmizet. Tak se omlouvám, že se na to ptám.

Vůbec se neomlouvejte, já bych si měla sednout a všechno to napsat. Jak správně říkáte – historie nebude pokračovat věčně, protože nikdo nebudeme žít věčně... Tím, na čem pracuju, což je současné umění, jsem tak zvyklá se dívat do budoucnosti, že ta minulost je pro mě strašně zajímavá, ale vlastně se jí trošku bojím a vlastně i před ní utíkám.

Čtěte také

A proč? Bolí to?

Bolí...

Bolí nevděk? Nebo zapomnění?

Ne, bolí možná právě to, že tam byla nespravedlnost, která byla spáchaná nejen na naší rodině, ale i na mnoha jiných lidech. Myslím, že je hrozně důležité, aby se lidé k sobě chovali slušně. A jestli v té obálce bude něco, co by mluvilo k všeobecné humanitě a lidskosti, bylo by to ohromné. Protože myslím, že svět je v momentu, kdy je potřeba si uvědomit, že jsme všichni na té planetě, kterou si kazíme příšerným způsobem. Je potřeba, abychom si k sobě našli cestu, chovali se slušně, abychom mohli žít jako lidské plemeno po celé zeměkouli místo toho, abychom se vyvražďovali a dělali takové věci.

Věřila Charlotta Kotíková před srpnem 1968, že bude lépe? Jak vzpomíná na svého prastrýce Jana Masaryka? A jak prožila Silvestr 1947? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , vma
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.