Peklem na břehu Tallinského zálivu prošel i prezident. Ze sovětského vězení pro politické vězně je dnes muzeum
Od roku 1940 byla estonská pevnost Patarei obávaným žalářem pro politické vězně. V dobách nacistické okupace v letech 1941 až 1944 v ní byl internační tábor pro Židy. Poté až do roku 1991 opět sloužila pro umlčování nepřátel Sovětského svazu. Po několika letech chátrání teď uvnitř vzniká muzeum Komunismus je vězení. Interaktivní výstava přibližuje návštěvníkům příběhy jednotlivých vězňů, životní podmínky v pevnosti, praktiky vyšetřovatelů i dozorců.
„Ve 40. a 50. letech, kdy byl útlak opravdu velký, mohli vězni 15 až 20 minut denně trávit tady v těch malých boxech. Za každého počasí. Aby byli na čerstvém vzduchu a viděli nebe,“ ukazuje Sergei Metlev s Estonského institutu historické paměti.
Čtěte také
Mezitím nám nad hlavou zní kroky těžkých bot. Na dřevěných ochozech mezi vycházkovými dvorky totiž v době provozu věznice pochodovaly stráže. Dohlížely, aby se vězni ani nepokusili mezi sebou komunikovat.
Deset let pro učitelku
Zbytek dne vězni trávili v celách. V těch, které byly dříve určené pro jednoho vězně, muzeum představuje osudy různých režimu nepohodlných lidí, které sem úřady na základě politického paragrafu internovaly.
V jedné šeré kobce s oprýskanými zdmi, kovovou postelí a latrínou například visí panel představující příběh učitelky. „Tuhle dámu zadržela policie v roce 1947 jako nežádoucí osobu. Použila proti ní politický paragraf a soud ji pak odsoudil k 10 letům vězení,“ vypráví Sergei.
„Propuštěna byla v roce 1955 na základě amnestie po Stalinově smrti. Proč ji ale odsoudili? Protože vzdělávala děti v duchu estonských tradic a nevyučovala podle pravidel komunistické strany.“
Likvidace elit
Byli tu ale i statkáři, podnikatelé, továrníci – podle režimu vykořisťovatelé. Kromě nich ale ve věznici Patarei končili také akademici, umělci, politici.
Čtěte také
Ze záznamu zní mužský hlas. „To je hlas meziválečného estonského premiéra a univerzitního profesora, který tu byl také uvězněný. Přivezli ho sem v prosinci 1940 a tady jeho stopy končí. Nevíme, co se s ním stalo,“ krčí rameny historik. „Pravděpodobně ho tu popravili zastřelením, nebo zemřel po cestě na Sibiř.“
Další významné estonské politiky, kteří Patarei prošli, lze rozeznat mezi pásy fotografií vězňů ve fotoateliéru. Od stropu tu visí pruhy látky připomínající fotografické negativy. Mezi tvářemi na nich je i bývalý prezident Konstantin Päts.
Samota k zešílení
Vězením prošlo minimálně 15 tisíc vězňů, z nichž většina byla držena v hromadných celách pro 40 až 60 lidí. Pokud na ně dozorci chtěli zvýšit tlak nebo je přinutit ke spolupráci, často je umisťovali do malých kobek bez denního světla, které používali jako samotky.
„Lidé tu často šíleli, byli zavření i několik dní – v úplné tmě. Muselo to být nepředstavitelně těžké,“ dodává Sergei Metlev. Navíc podle vzpomínek vězňů na samotkách nezřídka končily i děti.
Poslední ukolébavka
„Bylo jí 17, když ji uvěznili. Pravděpodobně patřila do rodiny někoho, kdo byl před okupací ve veřejné funkci. Z takového důvodu končily ve vězení celé rodiny. Ona tu byla s dalšími dětmi,“ vypráví historik u portrétu dívky.
„Vymyslela proto velmi jednoduchou písničku – ukolébavku: Dobrou noc, dobrou noc, přeju vám dobrou noc… Sedávala večer v okně a zpívala to ostatním vězňům. Pro mnohé to bylo poslední přání dobré noci, ráno totiž mohli být popraveni.“
Dívka z obrázku stále žije. Ve zdejším vězení ji drželi v roce 1945, následujících více než pět let strávila v pracovních táborech na Sibiři.
Paragraf 58
Pokud návštěvník následuje směr prohlídky, navštíví výslechovou místnost, mine panely věnované obětem spřátelených režimů po celém světě a portréty nejvyšších představitelů represí proti obyvatelům Estonska.
Čtěte také
Schody dolů do přízemí ho pak zavedou do místnosti, kterou museli projít všichni vězni. Projektor tady na podlahu promítá několik hesel, které je všechny spojovaly.
„Na podlaze vidíme číslo 58. Paragraf 58 byl odstavec trestního zákona, pod který se dalo skrýt ledacos. Říkáme mu politický, protože na jeho základě soudy vynášely rozsudky nad lidmi kvůli jejich smýšlení nebo nežádoucímu jednání,“ vysvětluje průvodce.
Do vězení, na Sibiř, nebo ke zdi
Z této místnosti vedly pro vězně jen tři cesty. Buď se vrátili do garáže, odkud mířili dál na východ do pracovních táborů a jiných věznic, nebo skončili v jedné z cel. Tam pak dny, týdny i roky čekaly na to, co s nimi bude dál. Anebo jejich cesta skončila v místnosti za dveřmi vlevo, kde na ně čekala popravčí četa s pistolemi.
„Zadní stěna je ze dřeva, aby bylo jednodušší vyndávat kulky a aby střely nepoškodily kamenné zdivo. Můžete vejít dovnitř, ale dejte si pozor, až vstoupíte. Ozve se hrozný zvuk,“ varuje Sergei před hlasitou ránou podobnou výstřelu popravčí čety.
Dodnes není známý přesný počet obětí poprav v pevnosti. Podle Metleva ale dodnes část těl zůstává v zatím neobjevených hrobech v lesích východní Evropy. I kvůli nim chce institut, ale také další organizace a úřady expozici v prostorách bývalého vězení rozšiřovat.
Související
-
Peklem si za války prošli také Židé v Belgii. Nejhorší byl...
Celá Evropa si v těchto dnech připomíná výročí konce druhé světové války. Spolu s ní skončilo i utrpení pro statisíce vězňů koncentračních a pracovních táborů. V Be...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
