Dan Brown: Praha je hlavní město mystiky, pro Langdona stvořená. Zrcadlové bludiště jsem musel použít

Kolik reálného času jste strávil v Praze?

Přijel jsem mockrát, jen tak anonymně, v čepici a v černých brýlích, a procházel se po městě. Celkem jsem tu strávil dva, tři měsíce.

Pochopila jsem, že v nějakou chvíli jste přišel za svými přáteli v Praze a řekl jste: ukažte mi něco, kam se běžný turista nepodívá. Co jste viděl?

Viděl jsem toho strašně moc. Pamatuji si, že mi ukázali krápníkovou zeď ve Valdštejnské zahradě, ta je i v románu. Byl jsem na Petřínské věži a tu jsem chtěl použít, ale pak jsem uviděl zrcadlové bludiště a říkal jsem si: hlavní téma knížky je vědomí, reflexe, vnímání, takže to použít musím, to je úžasné.

Čtěte také

Brownovské šílenství míří do Prahy. Tajemství všech tajemství vychází v češtině a Netflix už chystá seriál

Samozřejmě Klementinum, barokní knihovna má tajné průchody, také fascinující. Ale je toho tady strašně moc. Rád používám lokaci v knížce jako postavu a Praha je na to jako stvořená. Je to jedno z nejhezčích, možná nejhezčí město na světě. Je úplně magická, už od doby Rudolfa II. Je to mystické hlavní město Evropy.

„Zatím nejambicióznější kniha, kterou jsem kdy napsal,“ řekl jste. Jaká byla ambice?

Ambice byla psát o lidském vědomí, což je hrozně složité téma, velmi neuchopitelné, efemérní. Vzít něco takto nehmotného a zahaleného v mlze, jako je vědomí, a napsat o tom něco, co se odehrává v reálném světě, rychlý thriller, bylo skutečně náročné.

Knížka je delší než cokoliv, co jsem kdy napsal. Je tam víc postav, než ve všech mých knížkách. Mám pocit, že se do Prahy nořím mnohem víc, než do jakéhokoliv jiného města, o kterém jsem psal.

Přetrvá vědomí po smrti?

Šest až osm let jste to psal. To je hodně výzkumu a rešerší.

Spisovatel Dan Brown a moderátorka Lucie Výborná|foto:Vojtěch Koval, Český rozhlas

Bylo to hodně rešerší a hodně psaní, ono se mi to nepovede napoprvé. Nemám žádný problém vyhodit materiál, pokud nefunguje. Je tam spousta materiálu, který fungoval, ale neposouval děj dopředu. Můj úkol je dát čtenáři něco, co se bude číst rychle, co bude vzrušující. Nechcete mít pocit, že to odbíhá někam do strany – všechny informace musí být relevantní pro zápletku.

Ale vždy víte, jak to dopadne, když píšete.

To vím, ano.

Takže je to matematika?

Bylo by hezké, kdyby to byla matematika. Bylo by to mnohem jednodušší. Něco matematického v tom je, nebo možná architektonického. Potřebujete vědět, odkud vycházíte a kam jdete. Kreativita je v tom, jak se tam dostanete, jak vytvoříte nejhorší možnou cestu, která pro chudáka Roberta Langdona bude znamenat nejvíc překážek a nejvíc překvapení.

Vrátíme se zpátky k vědomí. Co se stane, když zemřeme?

Kdybyste se mě zeptala před osmi lety, co se stane, když zemřeme, řekl bych: nic, to je konec, tma, tečka. Jste počítač, vypojili ho z elektřiny, konec. Ale teď, po osmi letech, co jsem to zkoumal, četl spoustu knih a mluvil se spoustou lidí, kteří zažili zážitek blízký smrti, mluvil s mnoha vědci, fyziky a noetiky, už mám hodně jiný názor.

Čtěte také

Ve smrti budeme důkladně konfrontováni s tím, jak jsme žili, prozrazují Viliam Poltikovič a Jaroslav Dušek

Já jsem sám nezažil blízkost smrti, nebyl to žádný nábožný zážitek. To, že jsem změnil názor, je skutečně kvůli vědě, která teď probíhá.

Dokázal byste specifikovat tu konkrétní vědu? Protože noetika, jestli jsem dobře pochopila, není hodnocena vědecky na univerzitách ani jinde.

V tom je právě knížka zábavná. Máte tam materialistickou vědkyni, která pracuje tady v Praze, je to Češka, velmi známá neurovědkyně. Ta říká: podívejte, toto všechno ostatní, to je pseudověda, to není opravdická věda.

Ale realita je taková, že to opravdu je reálná věda, toto studování lidské mysli. To, že lidská mysl může ovlivnit fyzický svět, víme už od štěrbinového experimentu, což je skoro 100 let. Skutečná otázka je v tom, jak interpretovat výsledky. Nikdo neříká, že se tyto experimenty nestaly, že výsledky nejsou záhadné – můžete je ale různě interpretovat. V tom je právě knížka zábavná, že tam máte dvě strany, které se přou o to, čí verze je správně.

Takže duše překoná lidskou smrt?

V tom je ta Hlava 22. V tom je otázka, která nás sjednocuje všechny, ať už žijeme kdekoliv a mluvíme jakýmkoliv jazykem. Všichni se nějakým způsobem bojíme smrti, chceme vědět, co se stane. Co se stane po smrti, se všichni dozvíme, ale problém je v tom, že pak už se nemůžeme vrátit a někomu to říct. Proto je ta otázka strašně fascinující.

Alter ego Langdon

Šest až osm let spolužití s Robertem Langdonem. Jaký vy dva spolu máte vztah?

On je člověk, kterým bych chtěl být. Vlastně žiju skrze něj, on má mnohem zajímavější život než já. Pobíhá po tomto nádherném městě, zatímco já u počítače píšu a snažím se ho dostat z maléru.

Oba dva máme rádi historii, umění, symboly a kódy. On je mnohem chytřejší než já, což je vtipné, protože lidi říkají: jak může být chytřejší než ty, když všechno, co říká, jsi musel napsat? Já vysvětluji, že Langdon se jenom podívá z okna na Karlův most a začne přednášet na místě o jeho historii a o jeho významu. Mně to trvalo spoustu dní rešerše a psaní.

Čtěte také

Dvě kila kešu, žádný internet a rukopis v trezoru. Brownovo Tajemství všech tajemství se překládalo v „bunkru“ u Národního muzea

Takže jste spolu v pohodě, i když jste spolu strávili tolik dní a let?

Je to kamarád. Je to moje alter ego.

Jaké stránky Dana Browna žijí v Robertu Langdonovi?

Zvědavost. On nemá rád násilí, snaží se řešit problémy hlavou, tak to mám i já. Strašně se bojím střelných zbraní a konfrontací.

A otevřenost. On je velký skeptik a já taky. Na začátku knížky je velmi skeptický, říká: „Je to věda? No já nevím.“ Byl jsem hrozně opatrný, aby tam byly postavy, které zpochybňují všechno, o čem píšu. Langdon je jeden z nich.

Většina čtenářů se dozví o experimentech a výsledcích a říká si: to přece není možné. Ale naštěstí tam mám Langdona, který řekne, že to přece není možné. Hraje tam skeptika zároveň se čtenářem, takže čtenář se může uvolnit a vědět, že tam je někdo, kdo tomu opravdu nevěří. Ale pak je přesvědčen, protože důkazy se začínají množit a říkáte si: no dobře, to jsem vážně netušil.

Jaká tajemství leží za každodenním psaním? Jak Dan Brown rozklíčovává politické kontexty a významy značek? A jak Robert Langdon v Praze usměrňuje turisty? Poslechněte si celý rozhovor s hostem Lucie Výborné.