Největší umění je neletět. Když ovšem intuici posloucháme, nepřijde pochvala, říká pilot Rudzinskyj

Vy jste létal ve Dvoře Králové při 110. výročí od vlastně plánovaného vzletu inženýra Jana Kašpara Blériotem. Já jsem se na to dívala v Národním technickém muzeu – podle mě musí být člověk naprostý šílenec, když do něčeho takového sedne, ať už inženýr Kašpar, nebo vy.

Tak inženýr Kašpar to ještě nevěděl, oni to zkoušeli. Pro mě to byla velká výzva. Já už jsem s tím letadlem létal. Musím říct, že nic těžšího jsem nikdy neřídil ve vzduchu.

Ono to není úplně letadlo, že ano. To je pár takových trámků a trocha látky...

Je zajímavé, že třeba Blériot je jediný letadlo, kde samotný let je ta těžší část letu. Vzlet a přistání jsou relativně snazší.

Čtěte také

Říká se, že létání je nuda přerušovaná průšvihy. Není třeba řešit všechno jako v Top Gunu, ale spíše rozvažovat, říká bývalý pilot Vojtíšek

Vy mi chcete říct, že já s tím vzlétnu?

Ano. Ale udržet to ve vzduchu, to musíte zapomenout všechno, co umíte o létání. Musíte se přeladit, že to je něco jiného, že se to řídí jinak a že když to budete řídit stejně jako moderní letadlo, tak se zabijete.

Ještě tam byl ten tlak, protože inženýr Kašpar v tom Dvoře Králové dvakrát havaroval, takže já jsem do třetice byl prolomit tu jeho smůlu. Byl to určitý tlak a naštěstí se to povedlo. Počasí bylo náročné, ono docela foukalo, bylo horko a to letadlo nechtělo letět, nechtělo stoupat. Jsou tam takové veliké dráty a kopec, tak jsem nevěděl, jestli to přestoupám. Nakonec to všechno klaplo a dopadlo dobře, přistál jsem. Pak jsem byl vděčný.

Vy jste, Honzo, taky v roce 2006 s letadlem spadl. Když letíte s letadlem, u kterého víte, že to je 50 na 50, jestli spadnete, nebo ne, myslí člověk na to, co se stalo předtím?

Ne, ono to není 50 na 50. Takové letadlo je samozřejmě náročné, ale kdybych cítil, že to je 50 na 50, tak do toho nesednu. Je to prostě jiné a je potřeba k tomu tak přistupovat. Ale během toho letu nevzpomínám na to, že bych někdy havaroval, že bych pak byl v nemocnici nebo něco takového, to vůbec tam není.

Jednou, při nehodě před pár lety, kdy jsem u toho byl, se mi na chvilku ty vzpomínky vrátily a musel jsem s tím pracovat a trochu si pomoct terapeuticky, protože se mi to najednou začalo vracet.

Čtěte také

Přetížení 10G během půl vteřiny. Když ztrácím periferní vidění, musím povolit páku, popisuje akrobatický letec Šonka

Když se vás zeptám na ty vzpomínky, můžeme o tom mluvit?

Jasně.

Padal jste čumákem k zemi?

Ta nehoda končila tím, že jsem se zapíchl přímo kolmo do země, z nějakých 50 metrů. Ono to je docela rychlé, ale zároveň je tam spousta času. Zároveň se ten čas prostě natáhne a máte čas to řešit. Tam ta situace neměla řešení, ale je to zajímavé, že ten čas je zároveň dlouhý i krátký.

Byla to vaše chyba?

Byla to chyba kolegy. Byla to moje odpovědnost, protože já jsem měl dva dny předtím v noci varování, že nemám do té Bratislavy létat.

Vám se zdál sen?

Mně se zdál sen, respektive z toho snu mě to probudilo. Celým tělem mi znělo: „Nelétej do té Bratislavy.“ Pak jsem to nějak rozchodil, říkal jsem si OK, budu teda opatrný, slíbil jsem to. Blbost. Je dobré tu intuici poslouchat, i když se to zdá nelogické, ale ona intuice často bývá nelogická. A já ji neposlechl.

Takže moje odpovědnost, že jsem tam byl. Technicky to ale byla chyba kolegy, který do mě narazil. My jsme měli kolizi ve vzduchu.

Čtěte také

Umělé inteligenci chybí intuice a emoce, je to jen marketingový tah, říká pedagog s nadprůměrným IQ

Jasně, pokora se vyplácí. Od kolika let toto víte?

Já to vím už dlouho, ale od té nehody se tím řídím snad víc. Víte, co je zajímavé na intuici? Když jí nasloucháte a následujete, tak se to nedozvíte, jenom jde všechno jakoby normálně dobře. Až když ji neposlechnu, tak se to dozvím, dostanu přes držku a pak si uvědomím: „A jo, vždyť já jsem neposlechl tu intuici.“ Ale když ji následuji, tak se nic velkého neděje. Žádná pochvala nepřijde, nikdo mi razítkem nepotvrdí, že jsem to udělal dobře.

A vy jste se stal slavným pilotem ve chvíli, kdy jste se rozsekal.

Bohužel.

Představoval jste si to tak?

Měl jsem kdysi to přání být slavný pilot, ale takto jsem to rozhodně nechtěl. Ten vesmír vám to ale prostě zařídí ne tak, jak to chceme, ale tak, jak to potřebujeme. A já jsem lekci pokory tehdy potřeboval. Doufám, že už ji nepotřebuji.

Nebezpečná euforie

Teď jsme otevřeli jednu důležitou kapitolu, a to je umění neletět.

To je velké umění. Abych to vysvětlil: jde o to, když mám třeba blbý pocit nebo jsou ty podmínky na hraně a já třeba letět potřebuji, ale už bych riskoval moc, tak umět říct ne, nepoletím – i přesto, že na mě čekají lidí na airshow nebo mám pasažéry, kterým jsem slíbil, že s nimi někam doletím.

Těch tlaků může být hodně. Vlastně je ohromné umění dovolit si neletět, unést nepopularitu toho rozhodnutí v rámci nějaký bezpečnosti a integrity, přestože v tu chvíli nemusí být pochopený.

Zase, to se člověk nedozví. Já jenom doufám, že pokud to přijde, že to zvládnu. Já to nevím.

Víte, jaké je největší umění tady za mikrofonem v rozhovorech? Umění se nezeptat. Umění se v nějakou chvíli, když už ten rozhovor driftuje někam, kde cítíte, že to může tomu člověku nějakým způsobem ublížit nebo že už saháte do hloubky jeho komfortní zóny, kde by to mohlo být na škodu, tak to neříct.

Čtěte také

Lov na brouky je svým způsobem stejný jako lov tygra, říká neurochirurg Beneš. Je to větší adrenalin než operace?

To je ono, to je stejné. Poslechnout, zůstat v té přítomnosti a nejít za tím. To jsou pak euforické stavy, kdy z toho člověk vykročí, ale pak buďto do něčeho šlápne, někomu nebo sobě ublíží, nedej bože sobě a ještě někomu.

Fascinace létáním. Prosím, vysvětlete mi ji, já to neznám.

Jak to vysvětlit? Co si vzpomínám, vždy jsem koukal na nebe, na ta letadla a že to potřebuji. Když jsem poprvé letěl dopravním letadlem, chtěl jsem vystoupit. Viděl jsem ty mraky a říkal jsem si, že si do nich musím lehnout – úplně fyzický pocit, že to prostě potřebuji. Samozřejmě jsem věděl, že to není možné a tak.

Čas ve škole, který mě extrémně nudil, jsem trávil ve vzduchu myšlenkami. Jedno kde jsem seděl, pořád jsem létal, představoval si, jak létám, abych to tam nějak vydržel. Prostě mě to tak přitahovalo a přitahuje, že když mám delší pauzu, tak mi to chybí. Jediné – a tomu budete rozumět – kde mi to nechybí, je, když jsem v Himalájích.

O jakých letadle Jan Rudzinskyj sní a jaké stroje představí Aviatická pouť? Poslechněte si celý rozhovor.