Lov na brouky je svým způsobem stejný jako lov tygra, říká neurochirurg Beneš. Je to větší adrenalin než operace?

12. říjen 2023

Vladimír Beneš je neurochirurg, ale se stejným zanícením dokáže mluvit o entomologii, tedy o vědě zabývající se studiem hmyzu. Lovit brouky se vydal do Asie, Afriky i Ameriky, v kanceláři se mu to hemží různými druhy menších či větších tvorů. „Mám pocit, že člověk by neměl dělat nudné věci. Nemůžu sedět doma a koukat do zdi, potřebuju nějakou aktivitu,“ svěřuje se. Jak vypadá takový lov na brouky? A co pro něj znamená poctivost? Poslechněte si celý rozhovor.

Je rozdíl mezi tím, jestli lovím střevlíka, nebo jestli jdu lovit ussurijského tygra?

Svým způsobem ne. Alespoň já to tvrdím, protože si také musíte získat všechny informace, které potřebujete. Pronásledování a past, to je stejné, moment lovení vlastně taky, je jedno, jestli je to lev, nebo střevlík. Střevlík dokonce bude ve své velikostní úrovni velmi podobný dravec jako tygr.

Jak vypadá lov na brouky?

Napůl je to dřina a napůl je to otrava. Musíte se dopravovat z místa na místo, dlouho na jendom nevydržíte. Kamarádi říkají, že to pojímám jako rallye, protože se denně přesouváme.

Styl lovu je vcelku uniformní; síťka k tomu taky patří, ale ne tolik. Hlavně jsou to pasti – kelímek na kafe zakopete po okraj, do kelímku dáte návnadu a druhý třetí den si brouky, kteří tam napadali, přijdete vybrat. A vůbec nejlepší způsob lovu je na světlo. To není na střevlíky, ale na létavé druhy. Takže v noci vezmete co nejsilnější žárovku a bílé plátno, na které svítíte, a čekáte, co přiletí.

Když zažíváte při lovu různé méně či více nebezpečné chvíle, máte odpověď na to, čemu vděčíte za to, že jste ještě tady?

Nemám. Ale když už bych měl někde strach, tak ve městě. Ve favelech typu Rio nebo na předměstí Bombaje, tam se cítím mnohem méně komfortně než na vesnici, kde jsou lidé příjemní.

Největší nebezpečí přichází od člověka. Od zvířat tolik ne, my pro ně nejsme kořist. Chorob taky zase tolik není. Takže já si myslím, že je ten lov vlastně bezpečný a že se ve skutečnosti nikdy nic nestalo. Můžu vylézt před dům a přejede mě autobus.

Má v sobě neurochirurgie podobný adrenalin jako lov brouků?

Neměla by ho mít, ale má. Samotné operování by měla být nuda, protože pak je to rutinní a pak je to bezpečné. To nemůže být dobrodružství. Ale samozřejmě takové situace nastávají. Operování je v něčem uspokojující, to je to, proč člověk dělá ten obor.

Když správně vyndáte nádor a člověk je v pořádku, jde o stejný pocit, který máte vy, když uděláte dobrý pořad.

Na druhou stranu to tvůrčí, to zajímavé a důležité, je předtím, kdy musíte rozvážit, kudy, co a jak to udělat. Samotné provedení už je normální řemeslo, ale samozřejmě to má určitý náboj.

Když správně vyndáte nádor a člověk je v pořádku, tak jde o stejný pocit, který máte vy, když uděláte dobrý pořád, nebo který má třeba Jiří Langmajer, když má dobrou premiéru.

Čtěte také

A je to srovnatelné s tím, když člověk unikne tygrovi a ještě má střevlíky v krabici?

Není to stejné, protože při operování ohrožuji pacienta, kdežto při setkáních, které popisujete, ohrožuji sám sebe. Takže rozdíl je ve směru nebezpečí. Já mám pocit, že člověk nemá dělat nudné věci. Nedovedu si představit, že sedím doma a koukám do zdi nebo si čtu. Člověk potřebuje aktivitu.

Je na světě nějaké místo, kde ještě Vladimír Beneš nebyl a kam by se chtěl podívat? A proč byl zavřený v Číně? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , mga
Spustit audio

Související