Fotka Havla s hrnkem nakonec v archivu zůstala, vyprávějí šéfredaktoři ČTK. Zvou na výstavu 100kamžiků

Usmíváte se nad fotografiemi z 30. let minulého století?

Petr Mlch: Když se s Radkou zabýváme výstavami, tak se neustále usmíváme. Ze začátku tedy moc ne, když se snažíme najít linku, jak téma uchopit. Ale pak se usmíváme v podstatě pořád.

Čtěte také

Snímek české fotografky zaujal na prestižním veletrhu Paris Photo. Mezi nejlepší jej zařadil Jim Jarmush

Radka Marková: Petr má pravdu, ale není to úplně z utěšené doby, jsou to 30. léta. Když výstavy připravujeme, tak se snažíme udělat mix, aby to nebyla jen politika. Výstavy děláme i pro školy a snažíme se mladou generaci, která žije jiným stylem, u výstavních panelů udržet, aby si to i přečetli.

Jak to tenkrát probíhalo? Někdo něco vyfotil a někam zanesl?

Petr Mlch: Probíhalo to tak, že někdo něco vyfotil, pak se distribuovaly takzvané štočky. ČTK distribuovala přímo to, co se potom přímo tisklo. Postupem času se to vyvinulo do dnešní podoby, kdy distribuujeme jenom bajty a elektronická data.

Radka Marková: Zajímavý příběh je kolem prvních snímků osvobozeného Terezína. Ty nepořídil profesionální fotoreportér, ale redaktor ČTK, mimochodem zajímavá osobnost, jeden z našich tří olympioniků Josef Vosolsobě, ze kterého se stal sportovní redaktor.

Byl vyslaný s první skupinou lidí z Prahy na pomoc do Terezína a fotografoval tam. Takže úplně první fotografie, které byly v osvobozeném Terezíně pořízeny, jsou od něho, nejsou od profesionálního fotoreportéra, ale od redaktora. Takže o něm můžeme říct, že byl první multimediální redaktor.

Která změna technologií ovlivnila svět reportážní fotografie?

Radka Marková: Co se týče distribuce, tak se vrátíme do 30. let, kdy se začala používat technologie na dálkový přenos obrazu, takzvaný belinograf – něco jako fax v pozdější době. V té době byl drahý a jediný přístroj byl v Jindřišské ulici na poště. Pak si v 50. letech pořídila ČTK první své přístroje, říkalo se tomu telefotní přístroje. Prostřednictvím telefota se fotografie přenášely až do začátku 90. let.

Petr Mlch: Belinograf byl velké zařízení, přes celou místnost. Ale už tenkrát přenos trval v řádu desítek minut, černobílá trvala čtvrt hodiny.

I tento způsob distribuce má fotografie s příběhem. Například svatba Věry Čáslavské…

Radka Marková: To je náš oblíbený příběh svatby Věry Čáslavské na olympiádě v Mexiku v roce 1968, kdy si brala Josefa Odložila. V té době nebylo možné dostat sem fotky žádným jiným způsobem a telefonní oddělení ČTK tehdy umožnilo mamince Věry Čáslavské, aby se na fotky přišla podívat, takže je uviděla dřív, než se objevily v novinách. A máme to i nafoceno, je to na výstavě i v knize.

Petr Mlch: Když se nám podaří sestavit takový příběh, tak radostí tleskáme rukama.

Atraktivním žánrem je sportovní fotožurnalistika…

Radka Marková: Na našem archivu mě nejvíc baví to, jaké skvělé fotky byli schopni naši předchůdci udělat v době analogové. Z fotografií, které zaujmou na první dobrou, jsou dvě fotky – jedna pro nás znamenala dost technologický zlom z hlediska přenosu. A to je fotka Romana Vondrouše z olympiády v Pekingu v roce 2008 – fotka Barbory Špotákové a její vítězný hod. Protože v té době se nám podařilo dostat sem fotku za deset minut, byli jsme rychlejší než spousta jiných agentur.

Na olympiádě v roce 2008 byl snímek u klientů během osmi minut od pořízení fotografie. Dnes je to několik sekund.
Petr Mlch

Petr Mlch: …během osmi minut od pořízení fotografie byl snímek u klientů. Teď už to je ale převratný pravěk. Dnes jsou přístroje, data a technologie na takové úrovni, že jsme tu dobu zkrátili na několik sekund. Při dnešní kadenci fotoaparátů je to někde jinde než před deseti lety. Ale úloha fotoreportéra, aby snímek pořídil nejlíp jak umí, někam odeslal a neutopil se v tom, je pořád nezastupitelná.

Nedávno jsme si připomněli 35. výročí 17. listopadu. Předpokládám, že na demonstrace fotoreportéři chodili, ale nemohli to vydat. Co se s nimi stalo?

Demonstrace na Václavském náměstí v Praze u příležitosti 20. výročí upálení Jana Palacha (Palachův týden)|foto:Michal Doležal, ČTK

Radka Marková: Některé skončily v archivu, část fotek fotoreportéři nafotili, ale filmy ani neodevzdali. Této kapitole říkáme focení do šuplíku, protože mnozí z nich vytáhli nafocené filmy až po revoluci, a díky tomu máme poměrně bohatý archiv, co se týká Palachova týdne nebo dalších demonstrací.

Focení politiků je asi žánr svého druhu. Fotografie Václava Havla doma na nábřeží, jak rozcuchaný pije z hrníčku kávu, je z dílny ČTK?

Petr Mlch: Ano, ta je naše. Kolega Libor Hajský byl po revoluci mezi týmem fotoreportérů, a tahle fotografie vznikla při disciplíně, která se jmenovala „Den s“, kdy měl strávit celý den s tehdejším prezidentem Havlem. A k fotografii má příběh, jak se mu podařilo přijít do bytu, pořídit snímek. A tahle fotografie obletěla svět, protože ČTK fotky posílá i do zahraničí…

Čtěte také

Deníky jsou pro mě důkaz, jaký jsem měl krásný život, vypráví fotograf Koudelka. Vychází jeho biografie

Radka Marková: …a zbytek legendy je takový, že fotka se moc nelíbila paní Olze, první dámě: byl tam rozcuchaný, fotka byla až příliš neformální na to, jak neformální Václav Havel dokázal být. A ona tehdy velmi zdvořile žádala, jestli by ji tehdejší vedení obrazové redakce nemohlo z archivu dát pryč.

Ale vzhledem k tomu, že už se v té době stala natolik populární, že si ji lidé vystřihovali z časopisů a všude možně si ji lepili, protože to byl jakýsi symbol změny pořádků, neformálnosti doby – z kožených aparátčíků tady máte člověka v čele státu, který se chová normálně jako kdokoliv z nás. Tak nakonec se od toho ustoupilo a fotku máme ve fotoarchivu dál.

Jak vypadá běžný den fotoreportéra? A jak se tato profese změnila? Poslechněte si celý rozhovor.