Nafotila šok z raketou rozpůleného domu. Příběhy držíme Ukrajinu v povědomí, říká fotografka Slámová

Fotografka Majda Slámová získala za své fotografie na Czech Press Photo cenu Radiožurnálu, teď je vystavuje v galerii na Vinohradské 12. Je to série fotografií ruského raketového útok na obytný dům v Dnipru. Co na těch fotkách je?

Jednak vám chci poděkovat za to, že jste vybrali zrovna tyto fotografie a udělili mi cenu. Na těch fotografiích je vidět, co se odehrálo asi pět nebo šest hodin po ruském raketovém útoku.

My jsme na místo přijeli s kolegou Vojtěchem Boháčem a ukrajinským kolegou Tarasem Děrkačem, jeli jsme tam s redakcí Voxpot. Na místo jsme přijeli v momentě, kdy tam probíhaly záchranářské práce, byla tam hromada dobrovolníků, hasičů, záchranářů a psovodů se psy, kteří hledali v sutinách ještě přeživší lidi. Byla noc, záchranářské práce probíhaly až do rána.

9 fotografií

Sledovali jsme situaci na místě, bavili jsme se s lidmi kolem, pozorovali jsme právě tu práci záchranářů a hasičů, kteří se ještě doutnající sutiny snažili uhasit, a psy, kteří běhali po těch hromadách a snažili se vyštěkat lidi, kteří tam byli zavaleni.

Jedna paní se dokonce, když se ten útok stal, zrovna koupala ve vaně. Když si představíte průřez dětského domečku na panenky, vypadalo to obdobně. Útok ten dům rozpůlil, rozřízl koupelnu, zůstala odhalená vana. V ten moment, v šoku, ji záchranáři vyndávali z té koupelny.

Je toto nejhorší obrázek z války na Ukrajině, který zůstal ve vaší hlavě? Nebo máte ještě věci, které se vás dotkly, ale jejich fotky žádnou cenu nikdy nedostaly?

Těch situací tam bylo nespočet – těch příběhů, to je jeden za druhým. Určitě to bylo dost náročné. Člověk do toho přijede a nějak počítá: přiletěly rakety, děje se to, přistupujete k tomu jako faktu a potřebujete nabrat materiály, nafotit tu situaci.

Čtěte také

Válka na Ukrajině je jiná než ostatní, které jsem zažil, popisuje laureát Ceny Ferdinanda Peroutky, zpravodaj Martin Dorazín

Já vždycky říkám Vojtovi, že je pro mě hrozně důležité přijet fakt v ten moment, co se to děje, abych zabrala i ty emoce a fakt zobrazila tu hrůzu, protože v momentě, kdy tam přijedeme třeba dva dny po útoku, už to není tak aktuální, už tam ty emoce nejsou a hrozně složitě se ten příběh vysvětluje, ukazuje. Takže proto je pro mě důležité, abychom přijeli na místo.

Ona to byla shoda okolností, protože my jsme ve skutečnosti jeli zrovna ten den z Kyjeva na Cherson, a právě když byl masivní raketový útok, dozvěděli jsme se to na půli cesty. Začaly se ve velkém objevovat zprávy, že právě jeden z těch největších útoků byl zrovna na Dnipro, na tu osmipatrovou obytnou budovu, kde byly stovky lidí. Tím pádem jsme změnili plány a místo na Cherson jsme vyrazili sem. Takže ty fotky vznikly takovou shodou okolností, že jsme se zrovna ocitli tady na tomto místě.

Na frontě

Vy jste na to šli jako náš kolega Martin Dorazín, protože on byl na místě ještě daleko před začátkem války. Vy jste s kolegou Vojtěchem Boháčem taky byli na místě. Dokonce jste se probudili ráno v hotelu, kde váš kolega neustále otevíral okna, aby slyšel, jestli neletí rakety, a museli jste to říct recepční v tom hotelu. Jaké to bylo?

My jsme dokonce zvažovali, jestli to vůbec říkat, nebo prostě jenom jako odjet. Takovou informaci prostě nechcete říkat, vlastně ani nevíte, jak něco takového říct. Ale pak jsme se shodli, že bude lepší tu paní o tom informovat.

Čtěte také

Bachmut a Avdijivka před dobytím: Vybombardované domy, zima, žádná pitná voda. A Rusové se blíží

Takže jsme ji probrali, řekli jsme jí to – ona na nás nevěřícně koukala a my jsme pospíchali a rychle nasedali do auta. Nechali jsme už na ní, ať se s tou informací nějakým způsobem vypořádá, protože jsme potřebovali odjet dál a reportovat z dalších míst.

Máte za sebou i frontové focení?

Mám. Poprvé jsem byla na frontě v roce 2015 na Donbase a teď naposledy jsme s Vojtou zpracovávali frontu na Bachmutu.

Proč to děláte?

Já se rozhodně necítím jako válečná fotografka. I když mě tak občas označují, nemyslím si, že to, že jsem párkrát byla na Ukrajině, by ze mě dělalo válečnou fotografku. Nicméně Ukrajinu mám hodně ráda, mám k ní blízký vztah, mám tam kámoše, kámošky.

Tím, že jsem tam začala jezdit právě v tom roce 2015, ráda se tam vracím, jezdím tam jednak sama občas cestovat, nebo tam jezdím právě s Voxpotem, ale taky třeba s ekologickou organizaci Arnika, mám k té zemi fakt blízký vztah.

Čtěte také

Žijeme jako bezdomovci, jsme sklepní lidé, popisují každodenní realitu obyvatelé ostřelovaného Bachmutu

Strašně snadno se mi tam navazují vztahy a zároveň cítím dost velké propojení Česka s Ukrajinou, spousta lidí z Ukrajiny i třeba žije v Česku. Ta vřelost, to neznám u jiné země, že by to šlo tak snadno jako třeba se Slováky nebo s Ukrajinci. K té zemi chovám velké zalíbení a cítím, že se mě ta situace hodně dotýká a přijde mi důležité o tom reportovat.

Kvůli blízkosti těch zemí mi o to víc záleží na tom, aby tam právě Češi jezdili, pokrývali to a to téma se pořád drželo v povědomí a pomoc tam přicházila. Vnímám to tak, že můj přínos může být v tom, že do té země můžu jezdit, fotit a pořád to téma přinášet. Když ukážu ty příběhy, o to jednodušší pak pro lidi je se s tím nějak ztotožnit. Když znají mou žitou zkušenost, dokážou třeba líp přijmout, co se tam ve skutečnosti děje.

Jaký rozdíl mezi Ukrajinou a Ruskem zachytily oči fotoreportérky? A jak vypadají dopady klimatické krize v Bangladéši? Poslechněte si celý rozhovor s Majdou Slámovou.