Žijeme jako bezdomovci, jsme sklepní lidé, popisují každodenní realitu obyvatelé ostřelovaného Bachmutu

Nejtěžší boje teď ukrajinská armáda svádí s ruským protivníkem v Bachmutu a jeho okolí. Ukrajinská armáda sice nepotvrdila ztrátu kontroly nad silnicí vedoucí do města, situace tam je ale nesmírně složitá – pro vojáky i civilisty, kteří se skrývají ve sklepích svých domů. Někteří už od jara. Během svých cest na frontovou linii s humanitární pomocí do jejich úkrytu nahlédl zpravodaj Martin Dorazín.

Ve sklepě pod panelákem žije přes 35 lidí. Mají pec, a dokonce i provizorní sprchu za paravanem.

Paní Valja pracuje v místní nemocnici. Má zaměstnání, a proto nechce a nemůže odjet. Její sousedka říká, že se cítí jako bezdomovci. „Jsme jako sklepní lldé,“ dodává.

Ve sklepě pod panelákem žije přes 35 lidí. Mají pec a dokonce i provizorní sprchu za paravanem.

Pomáháme hledat baterku, která někam zapadla ve tmě. Lidé si zde přisvěcují telefony nebo baterkami na solární energii. Ale i té je teď málo, takže dlouho nevydrží. Mají štěstí, že tady mají betonovou podlahu, takže je snazší udržovat pořádek. Ten je tady vzorový.

Hlídáme hroby 

Malá Vika chodila do čtvrté třídy. Na otázku, proč nechtějí odjet, odpovídá, že jde o rodinné tajemství. Po chvíli ale prozradí, že jim zemřeli příbuzní, kteří jsou zde pochovaní a oni nechtějí opustit jejich hroby tady nechat.

Obávají se také, aby prázdné byty, které po nich zůstaly, někdo vykradl. A tak hlídají – občas se tam jdou podívat. Bydlet se tam nedá, domy mají rozbitá okna, popisuje Vika. Chodí tam tedy aspoň krmit kočky.

Vika se ve sklepě trochu učí, ale moc tomu nedá. Má jenom solární baterku a venku je to dost nebezpečné. Také je tam zima. Potmě se zkrátka číst moc nedá. „Asi tu třídu budu muset opakovat,“ říká.

Jídlo máme, chybí teplé oblečení

V rozlehlém sklepě má své kamarádky, pár dětí od 6 do 15 let. Pár dětí, se kterými si občas hrají, ale většinou jen posedávají nebo chodí sem a tam.

Vika si sem přinesla z bytu obrovského plyšového míšu, který zabral celou jednu postel

Vika si sem přinesla z bytu obrovského plyšového míšu, který zabral celou jednu postel. Lidí zde ubylo. Z původních 45 je jich tady teď 35, postele jsou tedy volné. „Nebojím se a ani máma se nebojí. Možná že až bude hůř, tak odtud odjedeme,“ krčí Vika rameny.

Ženy z podzemí v Bachmutu říkají, že jídlo zatím mají. Dokážou si uvařit, jsou to dobré kuchařky. Teď nejvíce potřebují jakékoliv teplé zimní oděvy – vaťáky, teplé boty, teplé vesty.

Mimo sklep jsou slyšet zvuky výbuchů. Kulisa, ve které tu žijí od večera do rána.

autoři: Martin Dorazín , and
Spustit audio

Související