„Pusťte nás na ně,“ říká Kodym. Kapela Lucie si ke čtyřicetinám nadělila velkolepou show

Jak tě tak vidím a slyším, tak co se stane, když se nachladí rocker? Dáš si čaj se zázvorem?

To si dám rád. Zázvor je teď můj kamarád.

Čtěte také

Co máme nového zpěváka, tak je chemie v kapele úžasná, pochvaluje si Robert Kodym z Lucie

Vy máte před sebou teď koncert v O2 areně. To je asi dost nepříjemné, když přijde takováto viróza, ne?

Naštěstí je to až za pět dní. Není se ale co divit. Máme za sebou vyprodanou sportovní halu v Ostravě a v Brně s autogramiádami, takže jsem se setkal s opravdu velkým množstvím lidí. Viry a bakterie létají vzduchem, a holt to musí člověk nějak ustát. Zkrátka jak říká jeden ukrajinský filozof: Nejsme tady na borůvkách.

Čí to byl v roce 1985 založit kapelu Lucie?

Napadlo to mě a mého kamaráda P.B.CH. Hráli jsme spolu v mojí kapele, která se vyznačovala tím, že pořád měnila názvy. Nejdřív to byla Tarantula, pak Prášek, pak Paraple a pak Klub elektrického popu. Když jsme se rozpadli, říkali jsme si s P.B.CH, že musíme založit kapelu, která to už někam dotáhne.

Uměl sis tenkrát představit, že za čtyři dekády vyprodáte O2 arenu? O2 arena samozřejmě tenkrát nestála...

Nestála, no. Ale představovali jsme si, že třeba vyprodáme velký sál pražské Lucerny. Hlavní naší ambicí ale bylo hrát profesionálně. Abychom se tím mohli živit a nemuseli ztrácet čas jiným zaměstnáním a mohli jsme veškerou energii věnovat kapele.

Čtěte také

Robert Kodym: „Vzpomínky na devadesátky mám ostré.“ Keithu Richardsovi věnoval kytaru podepsanou Zappou

Kdy se ti nejlépe píšou texty?

Hodně píšu v noci. Poslední dobou se třeba budím ve tři v noci, v hlavě mi zní nějaké věty, a já musím vstát a zapsat si je. Normálně si to diktuju do mobilu, ale v noci bych vzbudil manželku, tak si to musím vyťukat.

Píseň Marie je plná odkazů na velké básníky – Pierra de Ronsarda, Jaroslava Seiferta. To jsou tvoje básnické vzory?

Jsou. Ještě spolu s Shakespearem nebo Alighierim. Renesanční poezie je totiž geniální. Ale nejen ona, ale třeba i poezie starého Sumeru nebo Egypta. Je to fantastické a není to vůbec žádný anachronismus. Je to, jako by to ti básníci psali dneska. Všechno pořád platí. S Michalem Dvořákem jsme to pak společně hudebně zaranžovali.

Jak jste daleko s novým albem? Původně mělo vyjít už letos, ne?

Plány takové byly, ale skutečnost je jiná. Já vždycky tři měsíce jezdím s Wanastovými vjecmi a s Lucií po letních festivalech, chystám turné, takže materiálu na novou desku máme spoustu, hotové jsou ale zatím jen dvě písně. Čeká nás jich ještě osm. Snad to příští rok už stihneme.

Proč má název Radost?

Obecně slovo radost mám moc rád. Říká se, že radost je emoce s nejvyšší vibrací. Tahle informace mi dělá moc dobře. Název je ale psaný s tečkami, které oddělují jednotlivá písmena, a každé písmeno něco znamená. Je to legrace, kterou zveřejníme, až to bude vycházet.

Čtěte také

iROZHLAS

Jejich hity si zpívalo několik generací. Lucie se vrátila na pódia a po 16 letech vydala novou desku

A má ještě muzikant po 40 letech trému před takto velkým koncertem?

Určité napětí tam je. Myslíme na to, že to nesmíme moc pokazit, že to musíme udělat co nejlépe. Je to taková směsice hormonů, která proudí. Nejsou to jenom hormony štěstí, ale jsou tam i nervózní adrenaliny, je to dobrý koktejl, který je potřeba mít v žilách, než kapela vyrazí na pódium. My vždycky říkáme: Pusťte nás na ně.

Návštěvníky koncertu čeká monumentální konstrukce scény. Budou tam pohyblivé hydraulické prvky, levitující hudebníci, robotická ramena, laserové efekty a tak dále. Jak náročné bylo dát to dohromady?

Vymyslel to náš manažer Michal Dvořák, ale já na to také mohu odpovědět. Je to hodně náročné. Děláme tam zvláštní věci, až se nám z toho někdy motá hlava.

Není to nebezpečné, když jako muzikanti levitujete?

Zjistil jsem, že když stojím na točně, která se se mnou pořád točí, tak to s mozkem dělá zvláštní věci. Třeba začnu do první sloky zpívat text refrénu, což se mi podařilo v Ostravě. Je to zvláštní, protože zkušenosti s točením se na místě samozřejmě mám, ale naposledy tak před 50 lety.

Je to zvláštní, ale je to také skvělé. Když stojíme pod naším bubeníkem, který se vznáší osm metrů nad námi a hraje sólo na bicí, je to nádherné.

Takže si tu obrovitou scénu také užíváte?

Jasně, ale musíme dávat bacha, abychom nespadli do publika. Když hraju a mám dvoukrkou kytaru, musím si přepnout přepínač a v tu dobu ještě přepnout zvuk a teď to drcne, mohl bych sletět. Dáváme si ale pozor. Zatím to vždycky proběhlo hladce...

Jak se v prostředí rokokové tvrze daří kytarám Roberta Kodyma? A jaké bylo koncertovat v Londýně? Poslechněte si celý rozhovor.