Dobrou fotku pozná divák, ne já. Rozhodně nejsem dobrodruh ani cestovatel, směje se oceňovaný fotograf Václav Šilha

Vy jste kdysi řekl, že když si z výpravy přivezete dvě dobré fotky, je to úspěch. Pořád to platí?

Řekl bych, že to platí pořád, akorát možná už ne dvě, ale jedna. Ono je to obtížné. Čím déle člověk fotí, tím má asi větší nároky na to, jak má fotografie vypadat. 

Jak se pozná dobrá fotka?

To pozná divák, ne já. Protože mně se kolikrát líbí fotografie, ale mám je spojené s příběhem, který jsem v tu chvíli prožíval, takže ostatním to třeba vůbec nic neřekne…

1. místo v kategorii Zvířata ve svém prostředí: Václav Šilha - Plameňáci v zaplaveném lese v NP Nakuru – Keňa|foto:Czech Photo

Teď jste mi nahrál, protože ve škole jsme měli na semináři fotografa Karla Cudlína, který nás učil, že dobrá fotka je taková, která zůstane ve vaší hlavě.

Ano, úplně přesně. Je to naprosto nepřenosné. Mám třeba několik fotografií z přírody. Pamatuji si naprosto přesně jenom ty fotografie, které mám doma, ale už si nepamatuji vůbec ten příběh, který se tam odehrával, protože jsem si pořád říkal: „Ježišmarja, nesmíš tam dát větší ISO. Nesmíš tam dát větší čas. Doufám, že to máš dobře naexponovaný.“

Když se mě někdo zeptá na ten příběh, který se tam odehrával, tak vím úplně to samé, co ví divák. Těch pět až sedm fotek.

Poslední cestovatel

Kdo vlastně jste, cestovatel, dobrodruh? Samozřejmě musím říct, že jste světově proslulý fotograf.

Ne, to opravdu neříkejte (smích). Kdo jsem? Je to úplně jednoduchý. Rozhodně nejsem dobrodruh, protože mě to evokuje, že bych měl být dobrý druh, to možná kolikrát nejsem.

Rozhodně nejsem cestovatel, protože musíme si uvědomit, že poslední cestovatel byl pan (Miroslav) Zikmund. My všichni ostatní jsme turisti. Rád bych to zdůraznil, protože spousta mých známých o sobě tvrdí, jak jsou dobrodružní a jak cestují.

Když si dneska my dva spolu řekneme, že zítra budeme u napajedla v Africe, tak pakliže budeme mít peníze, tak tam budeme. To není žádný cestování. Jsem člověk, který miluje fotografii.

A rodinu.

A rodinu, samozřejmě. To na prvním místě.

Jak je těžké se smířit s tím, že vaše vnoučata jsou v Austrálii?

Je to těžké, respektive bylo to těžké při odjezdu. Zjistil jsem, že čím jsem starší, tím víc jsem plačtivější, což by u chlapa asi nemělo být. Ale už dneska brečím i při reklamě, takže když vám odjíždí vaši nejbližší...

Nicméně vidím to jejich nadšení a to, že jsou tam spokojení. To je pro mě nejdůležitější. Hlavně, když to teď zlehčím, dceři jsem řekl, aby mi tam zařídila LDNku (Léčebna dlouhodobě nemocných), což si myslím, že v Austrálii asi nebude špatný.

Kumštýři mnohdy říkají, že je důležité, aby chlap uměl přiznat, že v sobě má kus ženské duše.

Já jsem na spoustu věcí ženská. Když se třeba bavím s některými lidmi o technice, tak vždycky říkám, že fotografové se dělí na dvě části – ženská a chlap.

Chlapy se vždycky hrabou v tom, co má foťák v sobě, co tam všechno ty malinký Japonci, který tam běhají, dělají. Ženy se zajímají o to, jak ta fotografie vypadá, takže jsem ženská, protože vůbec nerozumím tomu, co se ve foťáku děje.

Když se vás zeptají kamarádi nebo známí, kam do Afriky, kam je pošlete?

Podle toho, co chtějí vidět. Pakliže chtějí opravdu hromady zvířat, fotit zvířata, bude to asi východní Afrika, protože tam jsou obrovské pláně, ať už je to Serengeti nebo Masai Mara, kde toho opravdu uvidí hodně. Tanzanie, Keňa, Uganda.

Pakliže budou chtít vidět od každého kousek, je to Namibie. Tam uvidí krásnou přírodu, krásné vysoké duny, moře. A pakliže chtějí vidět původní kmeny, tak je to asi střední a západní Afrika.

Jak správně vyfotit moře, déšť nebo třeba západ slunce? Jak vypadají české kroje, které zanesl do knihy fotograf Václav Šilha? A proč se chce specializovat na africké domorodé kmeny? Poslechněte si celý pořad Host Radiožurnálu v nahrávce v úvodu článku. Moderuje Patricie Strouhalová.