Hora je zrcadlo, není tam prostor pro ego ani lež. Na Nanga Parbat jsme si život vybojovali, říká Marek Novotný

Letošní sezona v Pákistánu je docela smutná. Nanga Parbat si vzal Kláru Kolouchovou a na relativně nedalekém Laila Peaku zasáhla kamenná lavina i bývalou biatlonovou hvězdu Lauru Dahlmeierovou. Jsi rád, že jsi doma?

Ano, jsem neskutečně rád, že jsem doma, a myslím, že s Ondrou jsme si svůj život vybojovali, a jsme za to neskutečně vděční a jsme rádi, že jsme doma.

Do kterého momentu to vaše působení s parťákem Ondrou vypadalo ještě jako úplně normální expedice? To, co znáš z těch předchozích osmitisícovek?

Měli jsme krásný plán, kterého jsme se drželi. Našli jsme si okno v počasí, vyrazili jsme z base campu a šli jsme rovnou do druhého výškového tábora, který je až ve výšce 6100 metrů, takže jsme za ten den urazili neskutečnou dardu 1900 výškových metrů. Tam to bylo ještě všechno úplně parádní. Uvařili jsme si, počasí nám přálo, lezení nádherné.

Čtěte také

První na světě na Muču Kiš. Karty jsme neměli dobře rozdané a podmínky nebyly optimální, prozrazují horolezci

Pořád jsme si říkali: to je přesně to, proč jsme sem přijeli. Potom jsme z dvojky putovali do třetího výškového tábora, ve kterém ještě nikdo nebyl za tu sezonu. Cestičku jsme si prokousali úplně sami. A tady už začaly malinko potíže s terénem, protože sněhu bylo opravdu hodně a teplota byla extrémní.

Přes den bylo plus 40, v noci minus 40, jsou to neskutečné výkyvy. Ale podařilo se nám prorazit cestu, byť to bylo těžké, a postavili jsme si na úplně panenském místě třetí výškový tábor ve výšce 7100 metrů. Bylo krásné odpoledne, uvařili jsme si, nachystali se a v osm hodin večer místo toho, abychom zalezli do stanu a ještě třeba čtyři hodinky odpočívali, jsem rozhodl, že bychom mohli vyrazit a mohli bychom kolem osmé ráno být na vrcholu. A tak jsme taky udělali.

Rozhodl ses, že vyrazíte v noci, abyste tam byli brzo ráno, což se ovšem nestalo.

Je to tak. Moje předchozí zkušenosti mě vedly k tomu, že když vyrazíme v osm večer, tak bychom tam ráno kolem východu sluníčka mohli být. Ale ten terén a to neznámo, kterým jsme se prokousávali ve vrcholové části, nám dalo neskutečně zabrat. A čas plynul tak rychle, že když bylo ráno, nestáli jsme na vrcholu, ale byli jsme ještě nějakých 500 metrů pod ním. Pustili jsme se do té vrcholové pyramidy, která byla strmá...

Na špici hory to je okamžik vnitřního naplnění, který nevyžaduje žádný potlesk. Je tam ticho, hora a tvůj dech, život.
Marek Novotný

Omlouvám se, že ti vstupuju do řeči, ale to místo pod vrcholovou pyramidou byl moment, kde začala sestupovat Klárka Kolouchová, že jo? Tam někde podle toho, co její šerpa říkal, se rozhodli, že půjdou dolů, protože ona se necítila dobře.

Myslím si, že to bylo někde mezi čtvrtým a třetím výškovým táborem. My jsme ten čtvrtý výškový tábor nestavěli, dali jsme to tak nějak mezi tu trojku a čtyřku, kde jsou ta místa vytipovaná. Nevěděli jsme přesně kde, protože jsme nenašli žádné místo, kde by byla třeba torza stanů nebo že by tam visely nějaké kusy starých fixních lan. To bylo úplně čisté. Čas prostě běžel rychle, že jsme ho ani nevnímali.

Když jsme se pustili s vervou do toho závěrečného výstupu, najednou jsme zjistili, že je pozdě odpoledne a že nám dochází síla. Únava byla tak velká, že jsme místy usínali ve stěně, což se mi předtím nikdy nestalo. Bylo to určitě i kvůli tomu teplu i kvůli tomu, že už jsme byli tolik hodin na cestě, pomaličku docházela voda...

Čtěte také

Hory jsou nebezpečné hřiště, nejtěžší je umět to otočit. V horolezení se dnes přeskakuje spousta kroků, vypráví horský vůdce

Proč jste se neotočili?

Pořád jsme tam byli s tou vlastní vírou a s rozhodnutím jít až úplně na dřeň. Cíl máš na dosah. Nevím, možná tvoje vlastní ješitnost – říkáš si, ještě ten kousek už dáme. V tu chvíli jsem věřil, že to dáme, a nepřišlo mi, že se řítíme do nějakého problému. Ani mě to nenapadlo v tu chvíli.

Viděla jsem na Facebooku tvoje vrcholové fotky a videa a bylo vidět, že Ondra je ještě jakž takž schopen něco říkat, ale že ty už toho máš fakt plné zuby. To znamená: věděli jste, kde tak zhruba jste a co tam děláte, když jste byli na vrcholu?

Myslím, že si to uvědomím vždycky. A v momentě, kdy jsme oba dva vkročili na ten vršek – který je krásný v tom, že je hodně dobře identifikovatelný, že si opravdu na špici té hory – v tu chvíli to je okamžik nějakého vnitřního naplnění, který nevyžaduje žádný potlesk. To vnímáš jenom ty. Je tam ticho, hora a tvůj dech, život. Je to zvláštní. A pak to narušíš tím, že se snažíš tento okamžik zaznamenat na mobil, natočit video, pozdravit kamarády.

Po třiceti pěti čtyřiceti minutách na vrcholu, které jsme strávili tím, že jsme sledovali tu nádheru ledového království, protože máš celou Himálaj jako na dlani, vidíš zakulacení Země... to je něco, co se nedá popsat slovy – tak jsem věřil, že jak začneme sestupovat, že se nám podaří dojít dolů do třetího výškového tábora. To byl můj cíl.

Můžeš popsat našim posluchačům, jak vypadá ten úsek do třetího výškového tábora, kam jste z vrcholu zamířili?

Je to takové mixové lezení, hodně ledu a skály. Pár dní zpátky to vypadalo, že tam je hodně sněhu, ale stačí dva tři dny extrémně teplého počasí, protože i ta noc, která byla před tím výstupem na vrchol, byla neskutečně teplá.

Doufal jsem, že všechno přes noc zamrzne, ale nestalo se tak. Kvůli tomu jsme ztráceli tolik času, protože prokousávání se měkkým ledem, do kterého zaboříš botu s matkou a celé to křupne, neleze se moc dobře... Je to neuvěřitelně divný pocit a lezeš s nejvyšší mírou opatrnosti, aby se nic neurvalo, nestrhlo. Kolmost ve stupních může být 60 a 65. Nedá se jít, museli jsme lézt pozadu čelem ke stěně.

Nahoře jsem úplně svobodný a nevím, jestli jsem schopný takového pocitu dosáhnout tady dole na zemi.
Marek Novotný

Byli jste na laně?

Nebyli, neměli jsme tolik pomůcek, lezli jsme si to sólo za sebe.

Rozumím. To znamená, když to přeložím do lidštiny – stačí jeden špatný pohyb a nejsi, když nebudeš mít štěstí...

Ano, kdyby se to urvalo a rozjel se ten svah, tak si myslím, že šance na přežití je minimální. Ale to je právě o té tvojí víře a o vlastním rozhodnutí něco takového podniknout. A musí to stát za to. Protože tam to není o logice nebo rozumu, ale o srdci, o tom, jak to cítíš.

Čtěte také

Cílem nesmí být vrchol, ale návrat. Na vrcholu je člověk teprve v polovině cesty, říká horolezec Radek Jaroš

Možná je to klišé, ale hora je takové zrcadlo, vidíš tam sám sebe a není tam už prostor pro nějaké ego nebo pro nějakou lež. Jsi jenom ty a ta hora, žádné masky ani svět, nic neexistuje v tu chvíli.

Když se do toho zrcadla hory podíváš, co vidíš, Marku?

To je jedna z věcí, které neumím pojmenovat. Není to adrenalin nebo něco takového. Je to něco, co mě učí, co mě přesahuje. Návrat k sobě samému. Hrozně těžko se to vysvětluje. Nahoře jsem úplně svobodný a nevím, jestli jsem schopný takového pocitu dosáhnout tady dole na zemi.

Jak popisuje Marek Novotný moment, kdy mu jeho parťák zachránil život? A co se odehrává v mysli horolezce, když vychází slunce? Poslechněte si celý rozhovor.