Deníky jsou pro mě důkaz, jaký jsem měl krásný život, vypráví fotograf Koudelka. Vychází jeho biografie
Rozhovory nedává a své fotky zásadně nevysvětluje. Fotograf Josef Koudelka však právě vydává knihu, ve které jsou nejen jeho fotky, ale také vyprávění jeho i kolegů o něm. „Snažil jsem se nefotografovat jen jednu věc a jedním způsobem, naopak dívat se na svět a fotografovat všechno, nejen válku nebo módu, nebo jenom ulici nebo jenom zvířata. Probudil jsem se ráno a šel jsem se dívat,“ vzpomíná legendární světový fotograf a člen agentury Magnum Photos.
Stále ještě fotíte jako dřív?
Jako dřív rozhodně ne, protože teď chodím s holí, a to se fotí daleko hůř.
Fotil jste nějakých sto snímků denně prý abyste si procvičil oko. Je to tak?
Měl jsem takové pravidlo končit den s třemi filmy, abych měl důkaz, že jsem žil, že jsem nezapomněl se dívat.
Čtěte také
Začal jste fotit někdy ve 14 letech?
Ano, přibližně.
Jestli jsem to spočetl správně, tak je to za tu dobu nějakých dva a čtvrt milionu fotek. Kde jsou?
To číslo jsem nikdy nepočítal. Fotograf je dobrý tím – zvlášť v době, kdy jsem fotografoval černobíle – že filmy existují. Vždycky se k tomu můžu vrátit. Měl jsem pravidlo – dokud můžu správně fungovat, to znamená chodit, tak fotografovat co nejvíc a moc se tím nezabývat s tím úmyslem, že jednou, až nebudu moct chodit, se do toho zpracovávání dám. A to se stalo teď.
Musíte mít dokonalý způsob archivace…
Ano, díky organizaci Magnum jsem musel mít stejný způsob organizace jako ostatní, to znamená, že všechno muselo být na počítačích a naskenované. Ale koncem roku bych se rád přestěhoval do Prahy natrvalo, a bude jisté rozdělení mezi mnou a Magnem, a musím to zařídit tak, abych mohl fungovat bez Magna a Magnum beze mne. A to je spousta práce.
Jste známý tím, že rád odmítáte rozhovory. Melissa Harrisová, která napsala biografii Josef Koudelka: Next, byla prý překvapena, že jste bez váhání nabídku na biografii přijal. Čím to?
Jednou jsem byl u kamaráda, mluvili jsem o všem, a když jsem odcházel, tak říkal – Josefe, jednou sejdeš tady ze schodů, přejede tě auto, a oni přijdou za mnou a všechno, co jim řeknu, bude pravda. Lepší bude, abys to udělal ty. To je jeden z důvodů. Ale další je, že jsem Melissu dobře znal a věděl jsem, že je to člověk, který tomu chce věnovat čas a chce to udělat dobře.
Kniha vznikala deset let. To máte výdrž?
Ano, ale musíte si uvědomit, že to jsem nebyl jenom já. Kdosi kvalifikoval knihu, že je udělaná z toho, co jsem řekl já, co řekli jiní a co řekla Melissa. Takže Melissa měla spoustu práce potkávat různé lidi v různých zemích, takže jsem to nebyl jenom já.
Dozvěděl jste se díky knížce o sobě něco nového?
Pochopitelně, vždycky jsem překvapený, když někdo o mě něco říká. Jedna věc je důležitá – nikoho, kdo mluvil o mně, jsem nekorigoval. A také jsem odpověděl na všechny otázky, i když jsem třeba úplně nesouhlasil, co lidé řekli. To byla práce Melissy, jestli to chtěla vyhodit, nebo ne. A to jsem nekontroloval vůbec, takže tam není žádný trik. Je to tak, jak to bylo.
Fotografové umírají jako fotografové velice brzy
Stále si vedete deník?
Deníky jsem si vedl, protože jsem cestoval a přijížděl na stejná místa jednou za rok a musel jsem si pamatovat, který den to začínalo a který den končilo. Druhá věc byla, že jsem věděl, že žiji v jistém období, a i když fotografuji to období, tak že ten můj život je vlastně také částí toho období. Z toho důvodu jsem začal fotografovat svůj život. A jsem rád, protože jsem si říkal – Josefe, jednou nebudeš moct chodit, a když to budeš číst, tak je to potvrzení toho, jaký jsi měl krásný život. Deníky byly také velice důležité v průběhu té knížky.
P. P. (Prague Photographer). Tak byly označovány vaše snímky ze srpna 1968 propašovány na Západy, kde vycházely právě pod anonymní zkratkou. Když sem vtrhly ruské tanky, tak vám bylo třicet. Bál jste se život?
Nejsem moc odvážlivý, ale v té době jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Ta doba byla tak silná, s čím jsem byl konfrontovaný, a i ostatní v Praze, bylo tak silné, že jsem takhle neuvažoval. Prostě jsem si byl jistý, že se mi nemůže nic stát.
Jak se vám podařilo pět tisíc snímků dostat za hranice?
Čtěte také
Byla to řada lidí, kteří je vyváželi. Nejdřív ředitel Magna uviděl pár fotografií, a zeptal se, jestli by Magnum nemohlo dostat negativy. Řekl jsem, že ne, protože už předtím jsem měl zkušenost, že někdo poslal moje negativy do zahraničí, a nikdy jsem je už neuviděl. Ale pak mi Aneta Fárová, která Magnum znala, řekla, že Magnu můžu důvěřovat a že bych to měl poslat. A rozhodně to bylo lepší, než mít negativy tady.
Zraje fotograf s věkem?
Nemyslím si, že zraje jako fotograf, myslím si, že fotografové umírají jako fotografové velice brzy. Většina fotografů, které oceňuji, neměli víc než pět let. Jsou nejrůznější důvody, proč to tak je, proč to tak třeba není v malířství. A z toho důvodů jsem se snažil nefotografovat jen jednu věc a jedním způsobem, naopak dívat se na svět a fotografovat všechno, nejen válku nebo módu, nebo jenom ulici nebo jenom zvířata. Probudil jsem se ráno a šel jsem se dívat.
Proč se Josef Koudelka zaměřil na život zejména slovenských Romů? A jakých bylo dvacet let v azylu? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Mathieu Pernot dlouhodobě fotografuje romskou rodinu z jihu Francie, se kterou se přátelí
Mathieu Pernot patří k nejlepším současným francouzským fotografům. Ve své tvorbě mnohdy pohybuje na pomezí dokumentární a umělecké fotky.
-
Zápal pro fotografii, vytrvalost a perfekcionismus, to je alchymie Josefa Koudelky, říká novinářka
Saša Michailidis se ptá autorky biografie Josef Koudelka: Next Melissy Harrisové a kurátora sbírky Koudelkových fotografií v UPM v Praze Tomáše Pospěcha.
-
Dobrou fotku pozná divák, ne já. Rozhodně nejsem dobrodruh ani cestovatel, směje se fotograf Šilha
„Ženy se zajímají o to, jak ta fotografie vypadá, takže jsem ženská, protože vůbec nerozumím tomu, co se ve foťáku děje,“ myslí si oceňovaný fotograf Václav Šilha.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.