Cestování pro mne znamená osvobození se od vlastního strachu. Funguje to v Tádžikistánu i za humny, říká cestovatelka
Cestovatelka a fotografka Martina Merisi má domov v Česku a ve Skotsku, náturou ale patří spíše na jih. "Když začnu uprostřed ulice radostí tančit, padají ze mne ve Skotsku do mdlob. Ve Španělsku to je ale normální," směje se vystudovaná historička, která se rozhodla najít svoji duši na cestách. Co pro ni znamenal 840 km dlouhý přechod Pyrenejí? Proč se rozhodla projít zatím neobjevený dálkový trail přes Tádžikistán? A kdy obepluje Irsko?
Co to znamená, když je duše na cestách?
Duše na cestách mě napadlo ve Skotsku. Původně to ale nebyl název pro knihu, ale pro moje webové stránky, které jsem si zakládala jako koučka. Vnímala jsem za tím cestu životem a rozvoj osobnosti. V momentě ale, kdy jsem si uvědomila, že cestování je něco, co mě od malička pohání a díky čemuž se vyvíjím nejvíc, přišlo mi to i jako dokonalý název pro moji knihu o dálkovém treku napříč Pyrenejemi.
Čtěte také
Nejde o cestopis, i když tam informace o Pyrenejích čtenářstvo také najde, ale je to román o svobodě, který se odehrává na cestách. Co pro vás znamená svoboda?
Pro každého to asi znamená něco jiného, ale pro mě byly Pyreneje rozhodně cesta ke svobodě. Nebyl to útěk od práce nebo od rodiny nebo touha mít jenom volno. Pro mě tato svoboda znamenala osvobození se od svého vlastního strachu, od překážek, které jsem si vytvořila v hlavě.
V Pyrenejích jste ale byla dvakrát...
Ano, podruhé jsem se tam vydala s popelem blízkého přítele, který působil na Ukrajině v první linii jako medik a utrpěl smrtelné zranění. Slíbila jsem mu, že ho tam vezmu.
Každý se se ztrátou blízkého člověka vyrovnává jinak. Já se vždycky snažím být silná pro ostatní, a dokud můžu jednat, jsem silná, ale potom si potřebuji někam zalézt a tam si to sama odžít.
Vy jste s ním ale prošla i další trasy.
Začalo to už v Irsku na Wild Atlantic Way. Pak jsem projela na kole Skotsko, prošla pěšky Francii a teprve potom jsem se dostala znovu do Pyrenejí. Tam už konečně přišla fáze smiřování, což ale neznamená, že už to nebolelo. Bolelo, akorát se to už začalo stávat trošku snesitelnější.
Čtěte také
Tím, že jste popel postupně rozptylovala v krajině...
A také tím, že jsme spolu vedli dialogy. Když jsem se dostala do stresové situace, například když přišla bouřka, tak jsem ho naprosto živě slyšela, protože toto byly věci, které miloval. Slyšela jsem, jak se mi směje nebo jak mě hecuje. Nebo když na mě přišel smutek a začala jsem se litovat, slyšela jsem, jak si mě dobírá.
Jaké to je vlastně cestovat sama?
Je to úžasné. Myslím si, že je strašně důležité vydat se na cestu sám. Je jedno, jestli už pak někoho potkáte, nebo ne, ale v momentě, kdy se na cestu vydáváte sami, musíte si projít strachem, že tam nebudete mít nikoho, za koho se schovat. A jakmile uděláte tento krok, pak už jste otevření dalším zážitkům.
Všimla jsem si, že když cestuji ve dvou, místní lidé nás považují za samostatnou jednotku a nemají úplně potřebu navazovat hovor. Já se ale na cesty vydávám právě proto, že mě zajímají lidi, které neznám. Ne abych více poznala toho, koho mám vedle sebe.
Také říkáte, že pokud na treku před něčím utíkáte, o to víc vás to dožene?
To ano. A možná právě proto se spousta lidí bojí někam se vydat. Mnoho lidí má strach z toho, že ještě sami nikde nebyli, nebo si dost nevěří. To je ale právě to, co potom zmizí, protože zjistí, že vždycky jsou schopni si nějak poradit anebo že se situace vyřeší ještě dřív, než se z ní stane problém.
Čtěte také
To, že vás ale dožene to, před čím nejvíc utíkáte, je pravda. Jakmile se dostanete někam, kde není nic, co by vás mohlo rozptýlit – žádný Instagram, Facebook, televize, kamarádi –, najednou to na vás dopadne nemilosrdnou vahou.
Vy jste vystudovala historii, ale láska k životu a k lidem vás zavedla do oblasti wellbeingu. Jak jde propojování outdooru s osobním rozvojem?
Jde to ruku v ruce. Když vyrazíte někam do přírody, úplně přirozeně začnete překonávat svoje pohodlí. Zároveň vždycky víte, že se tam může něco pokazit, akorát nevíte kdy, kde nebo co. Vždycky něco nevyjde tak, jak si člověk naplánuje ještě za tepla z domova. Je to tedy o tom, že se musíte naučit přizpůsobit, vyrovnat se s nepřízní, a toto všechno vás dělá silnějšími.
Na cestách člověk vnímá sám sebe jinýma očima
Naopak když jste doma a máte možnost kdykoli se najíst, být v teple, spát v posteli, kde vás nic neohrožuje, křehnete a chátráte a hlavně se neustále spoléháte na chytré telefony. Jakmile ale vytáhnete paty z domu někam do hor, začnete vnímat sami sebe i svět okolo úplně jinýma očima.
Čtěte také
Ráda říkám, že cesta je pro mě takový trenažér na život, protože byly věci, kterých jsem se opravdu nesmírně bála. Vždycky jsem měla strašný strach odejít z práce, i když jsem měla pocit, že už mě to nenaplňuje.
Měla jsem strach jít si za svými sny, protože jsem měla pocit, že to nedokážu nebo že je to hloupé. Dokonce jsem měla strach i z toho, co budu dělat, až si ten sen splním... V momentě, kdy ale člověk vyrazí na cestu, kde se musí vypořádat se strachem v pragmatičtějších situacích, jen tak se pak z něčeho nesesype...
Jak se po náročném dlouhém trailu zase rychle vrátit do běžného života a do společnosti? A kdy jí mohlo jít v Tádžikistánu o život? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Kongo je nezmapované, lidé tam jezdí jen z blbosti. Jako já, vypráví autor geografického románu
„Celá cesta je propadání zoufalství a záchvaty neskutečné radosti,“ vypráví Jiří Černický, autor geografického románu Kongo severu.
-
Manažerské jistoty vyměnil za dobrovolničení na farmě. Už umím nechat věci plynout, říká cestovatel
Měl dům, práci i peníze na život, úplně šťastný ale nebyl. Jak těžké bylo pro cestovatele Jana Rychtaříka přestěhovat se s rodinou do karavanu a začít cestovat po Evropě?
-
Napůl houba, napůl červ. Afrodiziakum převrátilo život Bhútánců, vypráví cestovatel Rudolf Švaříček
Cestuje po celém světe se svou agenturou, připravil výstavu Tajemná Indonésie a audioknihu Tamtamy času. Co získal Rudolf Švaříček od krále Bhútánu? A kolikrát měl malárii?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Po smrti papeže: František chtěl poslední odpočinek mimo zdi Vatikánu. Konkláve bude bez české účasti
-
ONLINE: Tělo papeže Františka uloží do rakve v pondělí večer. Na náměstí svatého Petra míří věřící
-
‚Pokorou inspiroval miliony.‘ Politici po celém světě kondolují k úmrtí papeže Františka
-
AUDIO: ‚Plakal jsem, papež František pro mě byl duchovním otcem.‘ Poslouchejte speciál Radiožurnálu