Chuť na heroin nikdy nezmizí, přiznává výtvarník Šádek. S démony bojuje pastelkami

Kreslíš pastelkami. Kde začal tvůj pastelkový pop art? Bylo to ve vězení?

Tam začalo syrový kreslení. Tam jsem začal poprvé vnímat, co to obnáší, jak mě to dokáže odpoutat od reality.

Čtěte také

Heroin mě dostal na úplné dno. Život mi zachránily pastelky, vzpomíná výtvarník Šádek

Ty jsi namaloval ve vězení komiks, který se jmenuje Porucha mozku. Jak to vypadalo?

Hodně kostrbatě. Vypovídalo to ale o tom, jak jsem se do vězení dostal – od zatčení přes soudní proces až k tomu, jak mě zamykají do cely a jak si podřezávám žíly, což se teda doopravdy stalo.

Ty ses tam podřezal?

Podřezal. Bylo to v toxický psychóze, která mi tam bohužel ještě dojížděla po tom, co mě sebrali z ulice. Rozlomil jsem holítko, který jsem tam vyfasoval, a žiletkama jsem se pokusil to celý ukončit. Naštěstí tam byl spoluvězeň, o kterém jsem teda vůbec nevěděl, který zmáčel bonzák a přivolal pomoc.

Ty jsi dneska úspěšný kreslíř. Je představa toho, co bylo před x lety, ještě reálná?

Já jsem si zakázal na to zapomenout. Neustále to mám v patrnosti. Přesně tohle totiž byla jedna z velkých chyb při mém druhém pádu, že jsem vlastně zapomněl, kdo jsem. Neustále to mám teda na paměti, nejde to vymazat, je to tak silná součást mě samého, že to tady bude pořád.

Čtěte také

Závislost není problém vůle. Podmíněné reflexy se obrací proti nám

Na Colours of Ostrava jsi měl obrovskou výstavu svých bannerů, které hýří barvami a s vězeňskou depkou už nemají nic společného. Taky tam ale byly obrazy jako Chlast anebo LSD, u kterých jsem si říkala: „Ano, ten člověk maluje, co viděl.“ Nebo se mýlím a je to jen volná inspirace?

Tak zrovna tady u těch dvou případů – a ještě k tomu patří Terapie a Heroin – jde o moje vzpomínky a zážitky. Jsou to poměrně starý ilustrace, řekl bych tak pět šest let, kdy jsem se ještě naposledy zkusil z toho vykreslit, tentokrát trochu sofistikovanějším způsobem.

Poslední obrázky, které jsi udělal, jsou asi už hodně daleko od těchto haluzí...

Ty jsou na míle vzdálený. Tam už je čistá radost a vtip. Samozřejmě se ale jimi snažím popsat všechny aktuální témata, který mě trápí. Do barevný a veselý formy se vždycky snažím zakomponovat nějaký špek, který se lidstvu nedaří, takže to má takový dvě vrstvy.

Co teď aktuálně maluješ? Co je teď ten aktuální vzkaz Honzy Šádka?

Teďka mám na stole věc, která se jmenuje Panda voodoo. Je to totální úlet. Já totiž miluju pandy. To zvíře je strašně roztomilý.

Mně přijde, že je trošku blbý...

To je pravda. Taky ale působí bezbranně, chceš ho chránit. Je to takový jiný medvěd, kterýho jsem já sám několikrát ztvárnil v jeho roztomilý poloze. Tentokrát jsem si ale řekl, že to udělám opačně.

Takže tam jsou pandy zrcadlově proti sobě, kterým žhnou oči a vypadají fakt démonicky a uprostřed v podrostu je kajmanka, který z krunýře vyrůstá totem, ve kterém je zarostlá lebka pandy. Chtěl jsem tím udělat takový magnet na oči, způsobit šok, jakože proč panda takhle? Strašně mě to baví, i kvůli barevným kontrastům.

Honzo, ty jsi asi typ, který nerad opouští svoje obrazy, ale přece jenom si musíš vymezit nějakou dobu, kolik hodin na tom budeš pracovat, aby ses tím uživil. Jak dlouho vzniká takový obraz?

Originál je na formátu A1. Nejdřív si předkreslím tužkou skicu, pak obtáhnu linie inkoustem anebo černým popisovačem, čímž vznikne obrovská omalovánka, kterou pak koloruju pastelkama. Celý proces mi zabere asi 110 hodin, takže asi 14 dní. V podstatě mám klasickou šichtu. Denně šest až osm hodin sedím a kreslím...

Co Honzu Šádka čekalo, když vyšel z vězení? A dokáže pastelka nahradit v mozku pocit, který navozoval heroin? Poslechněte si rozhovor.